Listopad 2012

Život Ti posíllá motlitba

3. listopadu 2012 v 12:16 | převzato |  Vzpomínání
Vesmír nám do cesty neposílá jen lidi, které bychom sami chtěli. Posílá k nám i ty, kterých přítomnost a pomoc na naší cestě potřebujeme. I když nás zraní, opustí nebo nás milují jen proto, abychom se díky nim mohli stát takovými, jakými máme být.
Drahý Vesmíre, žena, která čte toto, je krásná, úžasná a silná a já ji
mám opravdu ráda. Pomoz jí prosím žít její život a přiveďji k naplnění!
Podporuj ji, prosím, a pomoz jí být ještě lepší, než by si to ona sama
dokázalajenom představit. Chraň ji celý čas, pozdvihni ji ve chvílích, kdy to nejvíc
potřebuje dovol jí pocítit, že kráčíš spolu s ní, aby se mohla vždy cítit
bezpečně.

Stará žena

3. listopadu 2012 v 12:10 Ze života
Mladá dívka je pořád ve mně
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohle to vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami sladký život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je amen.
Kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však uprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu, Teď už - MNE uvidíte!