Květen 2012

U dědy a babičky

22. května 2012 v 11:04 | Poutníci časem |  Ze života

Říká se, že prarodiče své děti vychovávají a prarodiče svá vnoučata rozmazlují. Ovšem může nastat i opačná situace, a to tehdy, když se prarodiče na svou roli babičky či dědečka ještě zdaleka necítí. Cílem obou skupin by mělo být najít kompromis a stát se skutečně dobrým prarodičem. Přední čeští odborníci nám poradí, jak na to.

V poslední době se tvrdí, že řada lidí si dovede vychutnat až dětství svých vnuků, ne dětství svých dětí. "Je to pochopitelné," tvrdí socioložka Jana Dufková. "Rodič se snaží všechno stihnout a má spoustu povinností. Oproti tomu prarodič, zvlášť je-li již v důchodu, je ten, kdo nemusí hlídat hodiny, aby stačil nakoupit a uklidit, ale naopak si může s vnoučkem hrát s vědomím, že si prostě hraje, ne s vědomím, že za pět minut musí skončit, protože má jinou práci."
Proto také podle Jany Dufkové mají starší lidé a děti k sobě blízko. "Souvisí to s tím, co už jsem nastínila. Střední generace je vytížena všedními záležitostmi a vyděláváním peněz, ale dětství je v mnohém podobné stáří - nikam nespěchá, může určitou aktivitu vykonávat z čiré radosti a tím si ji skutečně vychutnat."
"Rodiče pracují a mají starosti o rodinu a její zabezpečení. Logicky pak mají méně času na dítě, jsou nervóznější… Naopak prarodiče mohou mít více času, relativně i více pohody a klidu, a právě to je jejich priorita…," opakuje stejné pravidlo psycholožka Marcela Süsslandová.
Kompetence se nesmějí překračovat
Podle psychologických výzkumů kontakt prarodičů s vnoučaty dětem velmi prospívá. "Tam, kde mají rodiče vysoké nároky a jsou přísní, může být dítě pod tlakem a často nachází pochopení u prarodičů, kteří s ním, jak se říká, »drží basu«," říká PhDr. Karel Humhal. Pozor však na hranice.
"Prarodiče mohou poradit, pomoci, ale vždy pouze v rámci nezasahování a nevměšování se do kompetencí rodičů," varuje psycholožka PhDr. Marcela Süsslandová. A známý český psychiatr Jan Cimický dodává: "Strašně důležité je uvědomit si, že děti dospěly, vylétají z hnízda a vytvářejí rodinu, a to podle svých představ a nikoli podle iluzí, představ, přání a tužeb svých rodičů. Tady musí být pupeční šňůra přeříznuta a vlastní zkušenost, byť bude bolestná, si musí mladí udělat sami!"
Neradit, prosím!
Jan Cimický je přesvědčen, že rodiče dospělých dětí si musí uvědomit, že jakákoli dobrá rada je naprosto nepřijatelná.
"Názory starších a mladých mohou být často protichůdné a jako v každém soužití, i tady záleží hodně na dohodě, domluvě, kompromisu," doplňuje jej PhDr. Marcela Süsslandová.
Kdo by měl ustoupit? "Pokud se jedná o výchovu dítěte, měly by být upřednostněny názory rodičů, protože oni jsou zodpovědní za výchovu vlastního potomka," je pevně přesvědčena.
Časopis Generace


Dopis matky dceři

19. května 2012 v 17:45 | rcbabca seniorka |  vlastní tvorba

Dopis matky pro dceru:
"Má drahá holčičko, v těchto dnech, kdy vidíš, jak stárnu, bych tě chtěla poprosit, abys byla trpělivá, a především, aby ses pokusila porozumět tomu, čím si procházím. Pokud při našem rozhovoru opakuji tisíckrát tu samou věc, nepřerušuj mě prosím slovy "Vždyť jsi mi to říkala před chvíli"…jen mě prosím poslouchej. Pokus si vzpomenout na časy, kdy jsi byla malá a já ti mohla číst každou noc tu samou pohádku před spaním. Když se nechci jít koupat, nebuď zlá a nebraň mi. Vzpomínáš si, jak jsem se musela honit za tebou, když ses vymlouvala, abych tě přiměla se osprchovat, když jsi byla ještě malá? Když vidíš, jak jsem ignorující vůči novým technologiím, dej mi prosím čas, abych se s tím naučila pracovat, a nedívej se na mě tím svým způsobem… pamatuj, zlatíčko, že jsem tě trpělivě učila dělat mnoho věcí jako slušně jíst, oblékat se, česat si vlasy a vypořádávat se každý den s životními zkouškami…
V tomto období, kdy vidíš, jak stárnu, tě žádám, abys byla trpělivá a aby ses hlavně pokusila porozumět, čím si procházím. Pokud někdy ztratím nit a nevím, o čem jsem mluvila, dej mi prosím čas, abych si mohla vzpomenout, a pokud to nedokážu, nebuď nervózní, netrpělivá ani arogantní. Jen věz ve svém srdci, že nejdůležitější věcí je pro mě být s tebou. A když mi mé staré, unavené nohy nedovolují, abych se pohybovala tak rychle jako dříve, podej mi svou ruku stejným způsobem, jakým jsem ti já podávala tu svou, když ses poprvé učila chodit.
Až přijde můj čas, nebuď smutná… jen buď se mnou a rozuměj mi, až se dostanu na konec svého života s láskou. Budu opatrovat a děkovat za ten dar času a radosti, které jsme spolu mohly sdílet. S velkým úsměvem a ohromnou láskou, kterou jsem pro tebe vždy měla, chci jen prostě říct, že tě miluji… má milá dcerko."


Nikdy nejsi osammělý

14. května 2012 v 13:03 | rcbabca seniorka |  Ze života
Nikdy nejsi osamělý, ač se Ti to tak někdy může zdát. Ve skutečnosti neexistuje žádné oddělení, všichni jsme Jeden.
Trpíme jen proto, že se snažíme oddělit od Jednoty. Mnoho lidí je dnes na frekvenci strachu - ale je nutno si uvědomit, že ze strachu jsme se nenarodili. Původem jsme bezpodmínečná Láska a Světlo. Strach jsme si vypěstovali tady. My sami. Naším úkolem v tomto světě iluzí je si to uvědomit a chovat se jako Láska, jako Jeden. Jsme tu proto, abychom milovali nepodmíněně. Někdy se nám to zdá těžké, Ego se snaží posuzovat, co je pro nás dobré a co ne. Ale můžu vás ujistit, že všechno je pro nás jen tím nejlepším. Každá zkušenost - i ta negativní nám pomáhá v našem duchovním Růstu. Pokud něco děláme špatně, Vesmír je dokonce tak laskavý, že na sebe upozorní. Každá naše negativní myšlenka, naše slovo nebo čin se vrátí zpátky k nám a odrazí se nám do těla. Nic se neděje náhodou - ani naše nemoci. Všechny naše nemoci jsou ve skutečnosti naše vlastní myšlenky. Pokud se Ti děje něco, co vnímáš jako negativní, zamysli se nad tím, co sám vysíláš. Nejen k druhým, ale i sám k sobě. Zamysli se nad tím, co sázíš - je to opravdu to, co chceš sklízet? Vysíláš Lásku a Světlo nebo negace a strachy? Vesmír nerozlišuje, jestli to, na co upínáš svou mysl, vnímáš jako dobré či nikoliv. Prostě Ti "sešle" ještě víc toho, na co myslíš. Ne nadarmo se říká, že na co myslíme, tím se stáváme. Pokud nejsi spokojený se svým životem, VŽDY máš možnost ho změnit. Ale musíš to udělat Ty sám. Změň své myšlenky, slova, své postoje, jednání - a změní se celý Tvůj život. A nikdy se neboj - to krásné na tom je, že ve skutečnosti není čeho :-) A ještě jednou opakuji - uvědom si, kým OPRAVDU JSI a tím se "znovu" staň - a už nikdy nezažiješ pocit osamělosti. Buď zářící Láskou a budeš milován - a stejně tak budeš milovat i svůj život :-

Důvěra je poutem které tiší náš vnitřní neklid a současně vzbuzuje potřebu svou důvěru prohlubovat.Nikdo z nás není této potřeby ušetřen.Máme-li alespon jednoho člověka,kterému důvěřujeme,překonáváme snadněji těžké chvíle,vede nás to k tomu,abychom byli upřímní,a dává nám to silu postavit se překážkám.Pokud v našem životě skutečná důvěra chybí,pokud máme pocit,že je příliš nebezpečné být upřímný a důvěřivý,velmi snadno můžeme ztratit i svou sebedůvěru,pravdivou představu o tom,kdo skutečně jsme.Vždy,když zpřetrháme pouto důvěry,vzdalujeme se přání,aby naše osobnost byla zdravá a mohla růst.Takovou ztrátu může uzdravit jen hluboké přátelství a intenzivní pocit nové důvěry.duševní a emoční zdraví je přímo úměrné tomu,jak blízko máme k ostatním lidem..............

Den matek

14. května 2012 v 10:58

Den matek je den, kdy vzdáváme poctu našim maminkám.
Slaví se v různé dny na mnoha místech po celém světě.
V České republice připadá Den matek na druhou květnovou neděli.
V tento den dávají děti svým maminkám dárky,
často vlastnoručně, pečlivě a s láskou vyrobené.
Poctu ženám - dárkyním života vzdávali již ve starém Řecku.
První historické zprávy o pravidelném slavení jakéhosi předchůdce dnešního dne matek pocházejí z Anglie ze 16.století, kde se uctívala tzv. Mateřská neděle (Mothering Sunday).
Slavila se na počest všech anglických matek v období zvaném Lent (tzv. 40-denní postní období od Velikonoc).
V den Mothering Sunday mělo služebnictvo volno k tomu,
aby se vrátilo domů a trávilo tento den se svými matkami, neboť mnoho chudých v Anglii pracovalo jako služebnictvo v bohatých rodinách, často daleko od domova.
V USA poprvé - v roce 1872 - Den matek navrhla oslavovat Julia Ward Howe jako Den míru.
Matka, která vychovala a vypěstovala ve svých dětech ušlechtilé vlastnosti, zůstávala v minulosti často v pozadí a nepovšimnuta.
Proto od samého zrodu tohoto svátku nikdo nepopíral, že by matkám měly být více nakloněny zákony a že stát by měl matkám a dětem hmotně pomáhat.
Myšlenka, aby se tento den oslavoval mezinárodně a pravidelně,
vznikla na počátku 20. století.
Zbožnou Annu Jarvisovou (1864 - 1948), matku 11 dětí, inspirovalo k založení Svátku matek úmrtí její maminky v roce 1906.
Kampaň zahájila v americkém stylu následující rok zádušní mší za všechny maminky na světě a 1908 jej už oslavovalo celé město Filadelfie. O rok později se již k oslavám Dne matek připojilo 45 států USA a další země všech světových kontinentů. V roce 1911 se Den matek slavil téměř ve všech státech.
Roku 1913 Kongres USA navrhl slavit každoročně vždy druhou květnovou neděli jako národní svátek věnovaný matkám.
V roce 1914 oslavy prvního národního Dne matek oficiálně vyhlásil tehdejší americký prezident Woodrow Wilson. J
ako symbol poděkování matkám byla určena květina - bílý karafiát.
V tento den matky nepracovaly, nevařily, neuklízely. Všechno potřebné obstarávaly muži s dětmi, které navíc maminky ochotně obsluhovaly. Dospělí posílali matkám pozdravy a blahopřání. Občané USA se zdobili květinou - bílou ten, komu maminka už zemřela a červenou ti ostatní.
Ve Spojených státech se také některé organizace snažily oslavu Dne matek rozšířit tím, že radily lidem, aby každý člověk psal nebo telegrafoval v tento den přání své matce a řekl jí, že na ni vzpomíná.
Každý voják, jehož matka již zemřela, tehdy obdržel bílou květinu a ten, jehož matka byla naživu, dostal květinu modrou. Tento zvyk se za 1.republiky těšil velké oblibě.
V Evropě se Den matek slavil poprvé v roce 1913 - konkrétně v Anglii.
Do Československa přišel Den matek kolem roku 1918, kdy zemi navštěvovalo hodně lidí z USA. Ideu šířila Čs. ochrana matek a dětí, Červený kříž, Sokol, Orel, katolické spolky i některé ženské komise při politických stranách. "Maminku máme každý jen jednu a je jediná, která nás nesobecky milovala. Dětmi se cítíme ve dvou stejně jako ve čtyřiceti letech, proto půjdeme slavit pod heslem Hold matkám," tak začínala výzva v Českém slově z roku 1924. Noviny zvaly na oslavu do Stromovky, kde se konal jeden z prvních Dnů matek u nás. Poprvé se ale slavil až 13. května 1923 v brněnském středisku Vesna Křesťanské asociace mladých žen (YWKA).
V období socialismu byl v zemích politicky orientovaných na tehdejší Sovětský svaz Den matek nahrazen Mezinárodním dnem žen (MDŽ).
Ke slavení květnového Dne matek se Československo volně vracelo po roce 1989, do všeobecného povědomí pak tento svátek na našem území opět vstupuje roku 1992, kdy byl při příležitosti Dne matek zorganizován velký happening v obchodním domě Kotva v centru Prahy.
Po listopadu 1989 se pomalu k této krásné oslavě maminek vracíme.
A tak je tu příležitost pro děti a otce dát jednou v roce své mámě či manželce nejen třeba kytičku, ale umožnit jí tento den opravdu oslavit. Třeba aby nemusela v neděli vařit, nebo aby se nedělní program přizpůsobil jejím přáním. Zkrátka alespoň jeden den v roce si maminku hýčkejte, jako by byla královnou.
Samozřejmě i tatínkové mají nárok na úctu svých dětí a manželek.
V dnešní době, kdy je krize otcovství, si ti opravdoví tátové,
starostliví a zodpovědní, zaslouží svůj speciální den - Den otců.
Tento den připadá vždy na třetí neděli v červnu.

Převzato od Alenky Pundyové