Prosinec 2011

Zpověď mládého muže

23. prosince 2011 v 15:20 | Převzato
Když mi byly tři nebo čtyři roky, začala mít máma problémy s mým otcem, který pil, málo pracoval a celou výplatu propil. Sama se o mě nemohla postarat, a tak mě dávala k sousedům. Nakonec mě sociálka odebrala a strčili mě do dětského domova, kde jsem strávil další tři roky života. Měl jsem i možnost být v náhradní rodině, ale to byl nevydařený pokus.

V sedmi letech jsem byl v nemocnici na operaci a tam si mě všimla jedna paní, která zjistila, že mě nikdo nechodí navštěvovat. A když se dozvěděla, že jsem z dětského domova, adoptovala si mě. Jenže po nějaké době mě začala fyzicky napadat a jako osmiletý kluk jsem se naučil utíkat z domova. Vrátil jsem se tedy podruhé zpět do toho samého "děcáku".

V jedenácti se naskytla další příležitost mít novou rodinu, ale mé zkušenosti mi říkaly ne, přestože jsem po ní vnitřně toužil. Tentokrát jsem měl možnost se s touto rodinou trochu poznat, a pak se svobodně rozhodnout. Bylo to velice těžké… Nejdřív jsem by rozhodnutý pro adopci, pak chvíli před soudem jsem řekl ne, protože moje zkušenosti mi říkaly: "Nedělej to." Nakonec jsem se rozhodl pro variantu "ano" a přestěhoval se z Moravy do Starého Kolína.

Rodiče byli věřící a věděli, že něco o Bohu vím, protože předešlá rodina byli Svědkové Jehovovi. Ve 13 letech jsem odevzdal svůj život Bohu. Pak jsme se po dvou letech přestěhovali do beskydských Janovic. Do mých zhruba 17 let probíhal můj život celkem v pořádku. A pak ejhle, přišla střední škola. Se svými kamarády jsem se zařadil mezi "měšťáky" a podle toho to začalo vypadat. Toužil jsem po zábavě a užít si trochu života. S tím ale začaly problémy doma, ke kterým jsem se stavěl flegmaticky, jednoduše jsem si jel svoje. Odešel jsem ze školy a utekl z domova. Pak jsem se s rodiči domluvil, že budu bydlet na internátě, protože doma jsem bydlet nechtěl a rodiče zase nechtěli, abych se někde vláčel po kamarádech. A tak jsem nastoupil na učiliště a na internátě jsem vesele popíjel a užíval si života. Z učiliště i z internátu mě nakonec vyhodili. Vrátil jsem se domů, nic jiného mi nezbývalo.

Doma se mi vůbec nedařilo dělat to, co jsem měl, protože jsem nechtěl. Tak jsem se nastěhoval ke kamarádovi a jeho rodičům pod podmínkou, že si dodělám školu. Nastoupil jsem na další učiliště. A samozřejmě to dopadlo špatně. Po roce a půl mě opět vyhodili ze školy a musel jsem odejít i od kamaráda, u kterého jsem bydlel. Zase jsem šel domů, protože jsem nikam jinam jít nemohl. Doma jsem dlouho nevydržel a rodiče už to taky odmítali snášet. Nabídli mi, že mi zaplatí ubytovnu a budeme spolu nějak v kontaktu. Město ale bylo pro mě velkým rizikem, a tak jsem opět utekl a byl na ulici. Bydlel jsem šest měsíců v garáži jednoho kamaráda, kde jsem pil téměř každý den, až jsem si jednou uvědomil, že jsem v koncích. Pochopil jsem, že to už takhle dál nejde. Zavolal jsem taťkovi, aby pro mě přijel, že tentokrát už doopravdy potřebuju pomoc. Dříve jsem ji totiž ani nechtěl a jen jsem to tak na rodiče hrál. Během čtyř dnů, co jsem byl doma, jsem nepil a rozhodl jsem se nastoupit na protialkoholickou léčbu v Teen Challenge. V pondělí 14. listopadu 2005 jsem jel do střediska Teen Chalenge ve Šluknově. Věděl jsem, že je to křesťanské centrum, ale byl jsem rozhodnutý, že s Bohem nechci mít nic společného. Po pár dnech se to změnilo. Boží přítomnost ve středisku mi to nedovolila.

Život tam nebyl jednoduchý, protože žít 24 hodin denně s dvanácti dalšími závislými lidmi je dost náročné. Rozhodl jsem se obnovit vztah s Bohem, protože jsem viděl, že to je to jediné, co mi může opravdu pomoci. Někdy jsem to chtěl zabalit, ale věděl jsem, že bych se vrátil zpátky do života, který už nechci žít, a tak mi nezbylo nic jiného, než bojovat. Po osmnácti měsících, 20. května 2007 jsem úspěšně dobojoval a dokončil program. Dostal jsem možnost v Teen Challenge zůstat a nastoupit program pro budoucí pracovníky. Mám na starosti výrobu keramiky i běžné denní služby ve středisku. Mám kde bydlet, co jíst, práci, která mě baví, chodím do školy, kde se učím, jak pracovat se závislými lidmi - poradenství, studium atd… Díky Bohu budu za chvíli končit i tento program. Mám skvělé vztahy s rodinou. Můj život nabral nový směr a tím je Ježíš Kristus.
Každý den s něčím bojuju, ale rozhodl jsem se nevzdat se, protože vím, že v tom nejsem sám a že to má smysl. Chci vás povzbudit, abyste bojovali a využili váš život podle Boží vůle.

Vánoční zamyšlení

20. prosince 2011 v 17:19 | od přátel |  Ze života
Blíží se Vánoce a pravé kouzlo Vánoc není v nakupování drahých dárků, neshodách, stresu a nervování. Kouzlo Vánoc je v lásce, přátelství porozumění a v rodinném kruhu svých blízkých a přátel, vážit si jeden druhého a brát s úctou, rozdávat lásku, úsměv, štěstí. Ke štěstí stačí málo, když Vás svoje dítě, a ne jenom postižené, chytne kolem krku a dá Vám pusu a řekne: "maminko mám tě rád", takové děti mají v sobě tolik lásky, něhy citu a vždycky se dovedou usmát v pravou chvíli. Nebo když držíte v náručí dítě svého dítěte, vnouče, a řekne vám: "babičko, mám tě moc rád, podívej, venku sněží", je to ten nejkrásnější dárek ze všech. Ať už vám tento rok přinesl mnoho bolesti, smutku a žalu z odchodu svých blízkých, přátel nebo jste prožívali nepříjemné problémy se zdravím a napadaly vás všelijaké myšlenky, že se to nedá vydržet a byli jste na pokraji svých sil, vždycky se najde důvod, proč žít a bojovat a nedat se zlomit a srazit na kolena. Je to láska, přátelství a rodina a vědět, že přítel je tu pro tebe a pevně drží tvoji ruku a nepustí ji a můžeš se o něho opřít. Vždycky si říct, ať nám život a osud přinese do našeho života cokoliv nás zlomí a poznamená to náš život, říct si bude líp a jít za svými sny a mít v sobě tolik sil lásky a rozdávat úsměv, štěstí, lásku a radovat se z maličkostí z vůně květin, z vycházejících hvězd ze zpěvu ptáčků a najít v sobě sílu překonat všechny problémy smutky a žal a cítit pevnou půdu pod nohama. Proto Vám přeji, aby jste tu sílu lásku štěstí a energii měli nejen o Vánocích, kdy k sobě mají lidé blíž, ale po celý příští rok a celý život. Hodně štěstí lásky síly něhy pohlazení Vám.
Radoslava Červíková

Rok se s rokem sešel a Vánoce již téměř klepou na dveře. Hlas zvonků a vánočních koled se nese krajem jako stříbrný vítr, který ze všech koutů sfoukává šedé pavučiny každodennosti. Vzduchem se nese vůně jehličí a z nebe se snášejí třpytivé sněhové vločky jako andělská peříčka.
Pro většinu z nás jsou vánoční svátky radostnou událostí. Myšlenky a starosti všedních dnů se rozplynou jako mávnutím kouzelného proutku a my se blaženě oddáme klidnému a slavnostnímu rozjímání v kruhu svých nejdražších. Čas jako by se zastavil, najednou není kam spěchat. Jsme tu jen my, naši blízcí a spolu s námi podmanivé kouzlo Vánoc s náručí plnou třpytivých hvězd na černém sametu noční oblohy i v rozzářených pohledech našich očí...
Ne náhodou vánoční svátky korespondují se zimním slunovratem, tedy časem, kdy se světlo v podobě Slunce vrací zpět do našich domovů. Světlo je nádherný dar a za nejtemnějších nocí nejvíce září. Jen si povšimněme, jak se za nocí otevírají hlubiny Univerza a my náhle uzříme na nebi hvězdy, které jsme ve dne - zaslepeni světlem - neviděli. Právě tma a ony vzdálené třpytivé světy nám dávají možnost vnímat skutečnou hloubku Vesmíru. Doba Vánoc je především časem nazírání světla ve tmě ; střetáváním dvou protikladů, které na člověka vždy hluboce působily.
Za hvězdou kdysi kráčeli mudrcové z Východu, aby se poklonili právě narozenému Králi. Také štědrovečerní večeře obvykle začínala až poté, co na obloze vyšly první tři hvězdy.
Dalším světlem, které nelze opomenout, je světlo vánočního stromečku. Barevné lampičky, svíčky či rozpustilé prskavky, to vše dnes k Vánocům neodmyslitelně patří. Dříve než stromečky se však stavěly betlémy. Tvůrcem této tradice byl ve 13. století svatý František z Assisi, jenž roku 1223 inicioval první "živý Betlém" v malé jeskyňce na vrchu Greccio v Itálii. Zvyk se ujal a rychle se rozšířil díky františkánským mnichům do kostelů a posléze i do samotných domovů.
Světlo ze všech nejzářivější a nejvzácnější však hoří v našich duších. V té nádherné a nekonečné síni, jejíž stěny zdobí drahokamy nejčistší lásky, pokory a hlubokého lidství, jež je zároveň našim vnitřním božstvím. Opatrujme toto Světlo, naše vnitřní Slunce, pečujme o ně s úctou a neskonalou vděčností. Poté nám bude svítit jako jasná pochodeň i v těch nejtemnějších chvílích a z našich duší i srdcí začnou mizet všechny stíny.
V tichu svaté noci se znovu symbolicky rodí boží Dítě - zárodek klidu a lásky ve vnímavém nitru. Občas ho v sobě můžeme lehoulince zavnímat. Toto křehké Dítě nás jako andělský posel z nekonečnosti, zachycující vibrace Boží Vůle, povede tiše a jemně k citům, myšlenkám a činům, které nezanechávají negativních stop. Stačí mu jen naslouchat...
Přeji vám všem krásné, pohodové, láskou požehnané a kouzelné Vánoce :-)
Maia ♥

V každém z nás se nalézá světýlko lásky boží, které si neseme s sebou jako dar života, který nám byl dán při příchodu na tento svět. To světýlko je láskyplná vnitřní radost. Když jsme byli malými dětmi, bylo pro nás o něco snazší toto světýlko v sobě vnímat a cítit momenty této láskyplné vnitřní radosti, kterou v nás probouzely šťastné chvíle v našich životech, které jsme byli schopni prožít hloubokou opravdovostí celé své bytosti. Takových momentů mohlo být mnoho, jedním z nejpůsobivějších a v našich vzpomínkách nejuchopitelnějších je zajisté moment Vánoc. Určitě všichni, když se vrátíme ve svých vzpomínkách, procítíme, jak krásné pocity jsme zažívali, když přišly Vánoce... A nebyla to jen radost z dárků samotných, i když dárky jsou taky krásné a určitě k Vánocům patří a těšíme se z nich, ale prožívali jsme svou vnitřní radost a se zatajeným dechem z celé té tajuplné vánoční atmosféry nám bylo moc dobře. Teď, když už jsme velcí a máme mnohem více starostí, než radostí (alespoň si to myslíme), nejsme již schopni vnitřní světýlko radosti a štěstí tak intenzivně vnímat, neznamená to však, že zhaslo, že už tam není! Omyl, je tam stále a pořád hoří a svítí dál, jen my na něj zapomínáme a nevidíme jej pod nánosem všednosti... Připomeňme si, jaké to bylo, když jsme jej cítili, kdykoliv se nám něco krásného stalo, čím častěji to budeme dělat a vracet se k radostným a láskyplným prožitkům, opět se rozvzpomeneme jaké to je a opět začneme své světýlko vnímat. A s našimi nabytými zkušenostmi, které jsme mohli během života získat, pak bude ještě více prožito a zintenzivněno! Proto tak ohromná síla Vánoc, které nám každý rok pomohou opět se rozvzpomenout a znovunalézt světlo, které v sobě neseme a předávat jej dál a pomoct rozsvěcovat světýlka svým blízkým. Předávám ti světýlko své, abys znovuobjevil světýlko tvé.
Děkuji všem za vaše světýlka lásky, jste inspirací, jste pohlazením, jste políbením, jste naplněním duše... Přeji nádherné Vánoce plné láskyplné vnitřní radosti...
Světlovláska


PŘEJI KRÁSNÝ ADVENTNÍ ČAS - Věrka Hrasko

NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁNOCE

Vraťte se v čase až do dětství a vybavte si ty nejkrásnější Vánoce, na které si dokážete vzpomenout. Soustřeďte se na tu vzpomínku, až ji před sebou uvidíte naprosto zřetelně. Vybavte si všechny obrazy, vůně, chutě,doteky, všechny lidi, kteří byli tehdy s vámi. A jestliže jste snad nikdy krásné Vánoce neměli, vymyslete sije. Vymyslete si je přesně takové, jaké byste je chtěli mít. Vzpomínejte na lásku, která tehdy všechny obklopovala, a všimněte si, jak se při tom otevírá vaše srdce. Dovolte, aby vámi tato láska nyní proudila. Zahrňte jí všechny své blízké. Uvědomte si, že tento nádherný pocit duchovního naplnění s sebou můžete mít kdekoli a neustále, nejen o Vánocích. Vy jste láska. Vy jste duch. Vy jste světlo. Vy jste energie.A TAK TOMU JE.
z knihy: Myšlenky srdce LOUISE L.HAY
KDYŽ ZJISTÍŠ, ŽE SE I TOBĚ OBČAS NEDAŘÍ ZVLÁDAT SVOJE EMOCE,A KDYŽ VIDÍŠ, ŽE I LIDÉ KOLEM TEBE MAJÍ STEJNÝ PROBLÉM, NEJLEPŠÍ CO MŮŽEŠ UDĚLAT JE ODPUSTIT A ZAPOMENOUT.
Deepak Chopra


Lhát se nemá a co přinesl čas.

10. prosince 2011 v 11:50 | rcbabca seniorka |  Ze života
Začnu parafrází už klasických projevů exprezidenta Havla. Při nástupu do funkce v novoročním projevu 1990 prohlásil, že "naše země nevzkvétá", což byl jednoznačný odsudek hříchů a neschopnosti komunismu. Za pár let pak objevil, že "ve společnosti vládne blbá nálada". Měl pravdu, i když naruby.
Po více než 20 letech kapitalistického hospodaření totiž nejen země nevzkvétá, ale vyloženě propadá na dno, dokonce hyne, a nálada lidí je pořád blbější. Jsme v hlubokém srabu až po uši. Život stále větší části lidí se mění v boj o obstojné přežívání. Byli jsme transformováni tak, že jsme se stali hospodářskou a tím i politickou kolonií, hlavně Německa a dalších západoevropských států, které "převzaly" dříve náš vlastní produkční kapitál. Z důležitého státu v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci se stal bezmocný státeček, který nikdo nebere vážně. V tom smyslu, že už není schopen něco pozitivního udělat pro zemi, pro národ, pro lidi. Rozvrácena je nejen ekonomika a politika, ale také zdravotnictví, školství, bezpečnost i obrana. Dokonce i ta veřejná správa. Tedy nejen produkce ale i nevýrobní sféra. Dnes už je zcela zřejmé, že Velkou Listopadovou Sametovou Revolucí náš pracující lid spáchal kolektivní politickou sebevraždu. V roce 1989 to bylo ještě z opojení, ale nutno říci, že k tomu bohužel znovu došlo i ve volbách v r. 2010 (viz Šlafenberg, Kalósek, Kecy veřejné), a to už bylo ale určitě z hromadné blbosti.
Kam jsme se za tu dobu vlastně dostali. Od "hloupého" Jakeše a spol. k Havlovi aspol., navíc ještě ješitnému a chamtivému. Od StB a jejich agentů bojujících proti imperialistickým špionům k BIS a jejím agentům bojujícím proti ruským špionům. Od Pionýra k bezprizorným a dětským gangům. Od Klubů tvořivosti mládeže k narkomanským doupatům. Od povinné plné zaměstnanosti k masové nezaměstnanosti. Od voleb řízených KSČ k volbám organizovaným americkými agenturami. Od Nezvala, Seiferta a Hrabala k Vieweghovi a Pawlovské. Od umění k zábavě, od zábavy ke škváru. Od velkého bratra na východě do náruče tří velkých bratrů na západě. Od front na dámské vložky a knížky k frontám na Úřadech práce. A z východních zazobanců(?) jsme se protranformovali na evropské chudáky, na které se naši bohatí(?) západní sousedé dívají málem jako na opice. Lid byl přeměněn na socky a burany. Kapitalismus mu přinesl vznik a nárůst chudoby, nejistot a ponížení. Ve společnosti narůstá strach a upadá morálka. Svoboda slova je deformována na farizejství, neomezené lhaní, rozvracení lidské pospolitosti a servilitu (co dnes např. říci něco v Economii proti Bakalovi - myslíte že by to šlo?). Strany a vlády nahradily vlezdoprdelismus vůči SSSR ještě větším vůči USA. Idiocie někdejší propagandy je bohatě kompenzována její goebelssovskou masovostí. "Obyčejný" občan proto nemá co slavit. Vzpomenout na zlé komunisty i na vítězný listopad ano, ale oslavovat nemá co.
Všechno bylo mezitím pošlapáno. Na důvěru lidí danou v listopadu 1989 noví politici naplivali, vysmáli se jim do očí. Místo těch "trapných" valcířů, horníků, svářečů, kovářů, soustružníků, sklářů, ševců, dojiček a traktoristek máme teď k dispozici řadu zcela nových úctyhodných povolání. Třeba služek, chův, dealerů čili podomních obchodníků, bodygardů, bordeldám a prostitutek, pornoherců, striptérek a sexshopistů, tanečnic u tyče, vymahačů výpalného a exekutorů, drogových dealerů, převaděčů a obchodníků s bílým masem, až po ty nájemné vrahy. To všechno v moři nejrůznějších podnikatelů, manažerů i prezidentů. Po dvaceti letech kapitalistického experimentu je čas na veřejnou žalobu. Z někdejšího Československa tu dnes máme dvě slabé a bezmocné republiky, které jsou otloukány ze všech stran. Každý si do nich může kopnout. Jsou dobré jen na "dodávku" levné pracovní síly pro dobrý život našeho i zahraničního nového skutečného "panstva". Také sem tam nějakého kanonenfutru pro agresivní akce "spojeneckých" zahraničních imperií, a popř. i na "dobrovolný" podíl na placení jejich akcí. Jsme podvedení a okradení, bez majetku, s velkými dluhy. Bez práce, bez osobních i společenských perspektiv. S narůstající všeobecnou katastrofickou krizí na krku. Máme nepřiměřeně zvýšenou kriminalitu a různé vandalismy, narkomany, prostitutky, hazard atd.
Žijeme ve lži, která se nám vtlouká od rána do večera na všech kanálech. Kdepak pravda a láska. Vládnou nám ne schopní ale chamtiví lháři, korupčníci a zloději, z velké části ve funkci cizích agentů. Bylo znesvěceno i samotné slovo "revoluce", která má přece znamenat krok vpřed. Hustí se do nás, že pokud jde o všechno dnešní špatné pak jde o pozůstatky či dědictví komunismu. To je ale jen cílená indoktrinace. Ve skutečnosti byla tato morálka importem z vyspělého kapitalistického Západu. Tyto "jevy" byly a jsou totiž běžné právě tady a ne v bývalém Československu. Odtud přišlo přece tunelování (jsou zde dokonce vydávány odborné příručky jak na to), korupce politiků, podřízenost státu lobbistům, vysoká kriminalita, zločinecké mafie, drogy a porno, bulvár, prolhaná reklama a propaganda vůbec, bezohledná chamtivost, vandalství všeho druhu atd. Skutečným dědictvím komunismu ale naopak bylo to, že s předstihem zabezpečili materiální přežití České republiky ještě na dalších 15 až 20 let (dokonce se zdá, že někteří za hlavní hřích komunistů pokládají fakt, že toho na ně zbylo pořád ještě málo).
Kapitalismus se odůvodňuje svojí jedinečností a nenahraditelností pro lidstvo. Ke své obhajobě si vypěstoval (nechal vypěstovat) zájmovou ideologii různých variant liberalismu a neoliberalismu, v praxi podle potřeby doplňovanou konzervatismem i keynesiánstvím. Má navíc neomezenou podporu židovsko křesťanských náboženství. Jejím zestručněným společným jmenovatelem, který hlásá, je požadavek "svobody jednotlivce beze všech omezení". Už jsme připomenuli, že jeho reálné reprezentaci v rámci toho na prvním místě jde však jen o svobodu a nedotknutelnost velkých majetků příslušníků vládnoucí třídy, popřípadě jejich pomahačů. Předkládá nám řadu věčných pravd, vlastně tabu, kterým máme bez váhání věřit. A právě reálný vývoj v naší zemi (nejen) prokázal, že jsou to všechno pouhé lži. Samozřejmě Česká republika je sama o sobě malá a bezvýznamná, ale pokud se tyto nepravdy prokázaly zde platí to potom i univerzálně. Stali jsme se totiž jakousi společenskou laboratoří, která se nemohla narodit na Západě. Z jednoduchého důvodu, že tady neměli a nemají onu dvojí zkušenost jako my. Nejen s kapitalismem, ale také s minulým komunismem či reálným socialismem. Oni nemají co srovnávat. A prokázalo se, že kapitalismus je pro většinu lidí ještě mnohem horší alternativa. A mnohem prolhanější.