Listopad 2011

Vyprávění pejska z útulku

19. listopadu 2011 v 11:14 | převzato od kamarádky |  Příběhy ze života přátel
Tolik lásky v jedné,prosté větě.Já,Toník,pejsek z útulku Plzeň-Valcha,jsem až do svých 3 let poznal jen opak.Bití,zradu,záblesk naděje,která po pár dnech skončila opět v kotci v útulku.Byl jsem ,,ztracený,nenapravitelný" případ,téměř odepsaný.Po týrání,bití, hladovění,zlámaných žebrech a ocásku,jsem lidem pomalu,ale jistě přestával věřit.Za jasných měsíčních nocí,kdy větší psí kámoši hleděli skrze mříže na hvězdy a žalostně vyli,svěřujíce okolnímu světu svůj žal a bolest nenaplněné lásky,lásky k člověku,jsme my,malí,leželi v maringotce bez oken,na slámě a hvězdy neviděli. Vězni,odsouzení k čekání na zázrak v podobě dvounohého tvora,jménem honosným nazývaným:,,Člověk,náš Bůh nebo ďábel."I já lehával poblíž dveří,abych slyšel zvuky...A často se stávalo,že se otevřela velká,kovová vrata a tam se objevil Ten,na kterého jsme čekali my,všichni.V tu chvíli se z přátel,kamarádů,kteří se dělili o deku,vodu a pár granulí,stávali nepřátelé na život a na smrt.To vše kvůli nejsilnějšímu citu na světě:,,Lásce"...A vítěz byl vždy jen jeden.Postupně jsem nedoufal,že i mě,po vrácení na dobu zkušební,někdo k sobě vezme.Nechtěl jsem moc.Jen domov,postel,mističku a ruku,která mě před spaním pohladí po mé blondˇaté hlavě.A čas plynul.A přestával jsem jíst,pomalu mě opouštěla víra i naděje.A jen jsem ležel,spal,nechtěl nic vnímat... Začátkem květnových,jarních dnů jsem zaslechl hlas,velmi blizoučko.,,Prosím,ten pejsek je také k mání?"Tu větu nelze zapomenout.A v vzápětí jsem znovu slyšel,jako mnohokrát,že jsem problémový.Paní u mě stála a jako by nevnímala tyto prázdné,pro mě zdrcující věty.Zvihl jsem oči a naše zraky se setkaly.Měla zvláštní,tak černé,smutné oči,jako já a dlouhé,černé vlasy,no..jako fenka afgánského chrta.
Dlouze na mě hleděla a potom cosi zašeptala personálu útulku a rychle odcházela...Lehl jsem si a zase nejedl.Už jsem nepřemýšlel o budoucnosti,o svých touhách.Mé psí srdce by další zklamání neuneslo.A přišel 9.květen,nádherný,takový den,jako z filmu.Pospával jsem,ani již nepil a do mého polobdění promluvil hlas:,,Dobrý den,jsem tady.Ano,chci Toníka!"Nenechala je mluvit dál,považovala to za zbytečnou ztrátu času,který je nám vyměřen.A přede mne položila něco pištivého,modrého,měkkého...A já se toho bál!Bál jsem se,že jediný můj chybný krok,pohyb,ji navždy vyžene.,,To je hračka,je tvá,tady mistička,vodítko a obojek..."Pomalu,jemně mně připnula obojek a já viděl,jak brána se otvírá...Pro mě,pro ni.A za štěkotu a nářku všech kamarádů,co dál budou snít svůj sen,jsme vyšli branou ven.Kam?Do života...Kamarádi,co vám mám povídat.Život je nádherný,když máte koho milovat a ještě krásnější,když jste milován...
A co bych si přál?Abych s vámi zde ještě dlouho pobýval a přeji všem kámošům v útulcích,aby našli ty,kteří je zahrnou láskou a péčí.
Až bude tma a opět uvidím naši psí hvězdu ,,Sírius",požádám svoji ,,vílu" Aju,abychom vyslovili tiše naše přání...A kdo moc věří,prý se pravdu hodným pejskům i lidem přání vyplní...Toník.

Pár vtipů a anekdot

18. listopadu 2011 v 11:35 | z internetu |  Vtipy a něco pro zasmání
Jedné noci dorazil kluk se svou dívkou k ní domů. U vstupních dveří se začnou líbat na dobrou noc a mladík začne být pomalu vzrušený. Opře se dlaní o zeď, usměje se na ní a povídá: "Miláčku, co kdybys mi ho vykouřila ?" Ona zděšeně odpovídá: "Zbláznil ses ? Rodiče nás uvidí !" "Ale prosim tě! V tuhle hodinu?" Zubí se na ni. "Ne, prosim tě. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby nás přistihli ?" "Ale jdi ! Nikdo tu není, vaši už spí..." "Ani náhodou, je to moc nebezpečné !" "Prosím, prosím...moc tě miluji !" "Taky tě miluji, ale teď nemohu !" "Jasně, že můžeš. Prosim..." "Ne,fakt nemohu." "Moc prosím." Najednou se na schodech rozsvítí světlo a objeví se její mladší sestra v pyžamu s rozcuchanou hlavou a rozespalym hlasem povídá: "Taťka říká, že už ho mas vykouřit, nebo to mám udělat já. A máma vzkazuje, že kdyby bylo třeba, tak to udělá klidně sama. Jen ať už proboha dá pryč ruku z toho zvonku !!"

Potkají se dvě sousedky: "Snad nejsi nemocná?" "Jak tě to napadlo?" "Viděla jsem od tebe ráno odcházet toho mladého doktora." "No a já jsem nedávno od tebe viděla odcházet ráno mladého důstojníka a taky se tě neptám, jestli bude válka."
Neprosím o zázrak - Pane, nýbrž o sílu pro všední den.

Nauč mne umění malých kroků.

Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne jistým, abych si uměl správně rozdělit čas.

Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé.

Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všiml záblesků světla a výšin a abych si alespoň tu a tam našel čas pro kulturní prožitek.

Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál.

Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější.

Ochraň mne před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce.

Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme a zrajeme.

Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu.

Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce.

Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje.

Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi, abych uměl čekat.

Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny.

Víš, jak velice potřebujeme přátelství.

Dej, abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl.

Propůjč mi nutné vnuknutí, abych ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra, se slovy nebo bez nich, na správném místě.

Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život. Nedávej mi, co si přeji, ale co potřebuji.

Nauč mne umění malých kroků.

Amen


ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Matka Tereza

18. listopadu 2011 v 11:29 | Alena převzato |  Příběhy ze života přátel


Matka Tereza:
Dvě prosté kratičké myšlenky, které jí pomohly snášet utrpení, se kterým se setkávala na každém kroku:

Tato na první pohled křehká žena dokázala jednu ohromnou věc- to, nad čím ostatní jen přemýšleli, to čemu ostatní jen někde ve skrytu duše věřili, to co znali ostatní jen z pohádek uvedla v praxi. Že láska překonává vše. Všechnu bídu, každou starost a beznaděj... Věděla také, jaká láska skutečně je, a že není lehké milovat, chceme- li milovat doopravdy. Její slova jsou stručná, avšak plná ohromného bohatství. Nestačí říci: "Miluji." Musíme tuto lásku vložit do konkrétních skutků. Musíme milovat, až to bolí!

(Matka Tereza)

NEVADÍ

Člověk je nerozumný, nelogický a sobecký -
to nevadí, miluj ho.
Když konáš dobro, přičítají to tvému egu -
to nevadí, konej dobro.
Jestliže uskutečníš své cíle, objevíš jednou,
že máš falešné přátele a pravé nepřátele -
to nevadí, uskutečňuj své cíle.
Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto -
to nevadí, konej dobro.

Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným -
to nevadí, buď přímý a čestný.
To, co jsi budoval celý rok,
je zničeno během chvíle -
to nevadí, buduj.
Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají -
to nevadí, pomáhej jim.
Dáš světu to nejlepší ze sebe
a odměnou je ti kopanec -
to nevadí, dávej to nejlepší, co v Tobě je.

zamyšlení

18. listopadu 2011 v 11:20 | převzato |  Ze života
"...Tam mu připravili večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti."... (Jan 12:2.3)

Poté, co Ježíš vzkřísil Lazara z mrtvých, čteme, že: "Připravili mu tam večeři…" (Jan 12:2). Marta obsluhovala, Marie seděla a poslouchala, co Ježíš říkal, a Lazar mluvil s hosty. Takže u Božího stolu je místo pro všechny druhy lidí. Podívejme se blíže na Martu. Marty jsou obecně v pozadí s vyhrnutými rukávy a zajišťují, aby všichni byli nasyceni a měli dost pití. Málokdy hledají světlo reflektoru a často je nedoceníme, dokud o ně nepřijdeme. Problémem žen Martina typu je, že mají sklon službu pohostinství považovat za důležitější než Mistra. Potřebují si pamatovat, že uctívání je také služba. Marie zapomínají, že jsou účty, které je třeba zaplatit, a obědy, které je třeba uvařit. Někdy jednají do té míry s hlavou v oblacích, že na zemi jsou těžko použitelné. Potřebují si uvědomit, že praktická služba je také uctíváním. Ale Marie potřebujeme; vnášejí nadšení do našeho uctívání a můžete s nimi vždycky počítat, že se budou u Boha přimlouvat za druhé. "…a přišli nejen kvůli němu, ale také, aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých…neboť mnozí Židé kvůli němu...věřili v Ježíše" (Jan 12:9-11). Lazarův příběh byl tak úžasný, že ti, kteří ho slyšeli, se okamžitě obrátili. Připomíná nám, že každý z nás má příběh o Boží milosti a milosrdenství, o kterém bychom se měli sdílet. Kdy jsi naposledy sdílel svůj příběh? Takže jestli jsi Marta, Bůh vidí tvé dílo lásky. Pokud jsi Marie, má radost z tvého uctívání. Pokud jsi Lazar, zaslibuje, že poctí tvoje svědectví. A nezapomeň, u stolu je místo pro nás všechny!

píseň seniorů

18. listopadu 2011 v 11:12 | rcbabca seniorka |  Vtipy a něco pro zasmání
Optimistická báseň seniorů

Napijme se vínka zvolna než přejdeme na vodu.
Sešli jsme se spolu znovu ze studijních důvodů.

Zkoumáme a konstatujem, ač je nám to nemilo
za ty roky, co se známe, že se hodně změnilo,

Tomu vzali slepák, žlučník a té zase dělohu,
další stůňou na ledviny, pět jich pajdá na nohu.

Máme brýle - nejmíň dvoje, z porcelánu protézu,
v uších vatu, v kyčlích nerez, na zápěstí ortézu.

Nechceme už šperky, prachy, nechceme už akcie,
potom bychom mřeli strachy, že nás někdo zabije.

Přece jen už nejsme mladí, přemáhá nás únava.
Když skleroza hodně řádí, depka s námi zamává.

Přibyla nám kila, vrásky a ubyly radosti.
Prořídly nám zuby, vlásky, došlo už i na kosti.

Sedíme už doma klidně prostě jak kus pařezu.
Svaly měknou, páteř tuhne, radši nikam nelezu.

V plicích píská, v uších hučí a občas pšouk uniká.
V kloubech vrže, v břiše kručí ,to je pěkná muzika.

Nebudeme si den kazit, zvolejme jak jeden muž:
Neztrácejte klid a humor, nezoufejte - bude hůř!

Víme dobře - nepomůže naříkat a bědovat.
Ještě přece zbylo hodně, z čeho se dá radovat!

Ještě jsme tu, ještě žijem, hřejem se na sluníčku.
S chutí jíme, s chutí pijem, zpívejme si písničku!


Co je diskriminace

17. listopadu 2011 v 12:15
Přepážková pracovnice X žena romského původu = 1:0

Stavila jsem se na poště, abych vyzvedla své velmi vytížené kolegyni a zároveň kamarádce balíček. Vyzvedla jsem si lístek
do pořadníku a sedla si na sedačku.Spolu se mnou se v místnostitísnilo asi dalších 15 lidí různého věku.
Doba důchodů,dávek, příspěvků - odhaduji. Nespletla jsem se.
Přehrabuji se v kabelce a hledám kapesník, když do dveří vešla žena. Sebevědomým a rázným krokem.
Červené lodičky na vražedném podpatku klapaly směr přepážka.Ignorace ostatních, ignorace pořadníku...
Náhle se zastavila, podívala se směrem ke dveřím a houkla " Smradi, ke mně! Fofrem!".
Do dveří se namačkalo 6 dětí neurčitého věku, ale velmi konkrétního hlasového projevu.
Kontrast byl neuvěřitelný. Na jedné straně vysoká tmavší žena v červených lodičkách, černém kostýmku
se světlou proužkou, naondulovanou hlavou a agresivním make-upem (pro ty kteří nevědí je to tak nalíčený obličej,
že když po obličeji přejedete prstem tak zanechá na tváři hlubokou rýhu a tunu
líčidel na vašem prstu).
Ověšena zlatem tak, až oči přecházely a já se pokusila alespoň z dálky odhadnout, zda je pravé a
kolik by asi stálo. 6 dětí bylo oblečeno v teplákách, na nohách něco, co kdysi dávno vypadalo jako
tenisky, v tričkách, která byla samá díra a špína se z nich div neloupala. Pravé obočí mi vyskočilo
doprostřed čela. Ostatním také. Sedím dál a čekám co se bude dít. Pohodlně se
opřu do sedadla - jako v kině. Ona žena přistoupila k přepážkové pracovnici, podala jí složenku a
dožadovala se proplacení.
"Nemám žádný občanský průkaz" hrubě se na pracovnici obořila.
"Koukejte sebou hodit, nemám na vás čas" pokračuje ve stejné tónu.
Pak to začalo. Pěstí uhodila do pultíku. Přehodila jsem si nohu přes nohu.
"Tak poslouchejte vy jedna Umaštěná blbko! Víte kdo já jsem?
Vy asi nechápete že se mnou musíte jednat jinak! To vás nenaučili ?
Jestli sebou okamžitě nehodíte tak uvidíte co se bude dít!!!
TO JE DISKRIMINACE !!!"
Mezi tím co řvala na pracovnici tak děti pobíhaly po poště žďuchaly do starších lidí,
rozhazovaly letáky, čmáraly tužkou po zdi.
"Takže vy mi je nedáte jo??!!" pokusila se naposled přimět pracovnici k vydání částky.
Následně předvedla něco, na co jsme asi všichni čekali, protože v obměněných verzích
to známe už roky - jen to asi nikdo z nás nezažil na vlastní oči.
"Tak já vám tady ty parchanty nechám a živte si je sama, když mě tu diskriminujete!!!
To vás přiměje k rozumu!!" a už se chystala k odchodu, když se mladá přepážková pracovnice
zvedla, vylovila mobilní telefon, vyťukala číslo a nahlas aby to všichni slyšeli do telefonu řekla:
"Sociální služba? Dobrý den, prosím zda byste na poštu nevyslali sociálního pracovníka.
Mám tu 6 zanedbaných dětí které mi tu jejich matka zanechala a velmi nutně potřebují
vaši pomoc. Že tu budete do 5min, to je dobrá zpráva, očekávám Vás a zavolám raději i policii. Moc děkuji."
Odložila mobilní telefon, posadila se zpět na své místo, zářivě se usmála a řekla:
"To, že je tu necháte mi opravdu nevadí. Možná o ně nemáte zájem, ale právě jste pro ně asi
udělala to nejlepší, co jste mohla".
Žena zbrunátněla, rozeběhla se k dětem, vzala dvě z nich za ruku a utíkala pryč z pošty.
Ostatní děti běžely za ní. Pracovnice se po nás rozhlédla, usmála se a řekla: " Já jí dám diskriminaci".
A pozvala dalšího klienta ke svému okénku.
My, co jsme shlédli tuto scénku která netrvala víc než 5 minut, jsme se uvolnili.
Nikdo nezasáhnul, všichni jsme byli zvědaví jak celou záležitost pracovnice zvládne.
Musím uznat, že bravurně.
Někdo s tímto postupem souhlasit nebude, ale kladně oceňuji mladou pracovnici za chladnou
hlavu při jednání s menšinou, která používá jediný argument k tomu, aby z nás - pracujícího lidu-
vytáhli víc peněz - výraz DISKRIMINACE. Nejsou to oni, kdo jsou diskriminovaní, ale jsme to my, kteří
jsou diskriminováni.

Pokud vyjádříme veřejně svůj názor jsme žalováni za diskriminaci, je s námi manipulováno jako
s hadrovými panenkami, protože se diskriminovat nesmí. Protože diskriminace je protiprávní.
A tak si z nich všichni sedneme na zadek. Všechno jim dáme, všechno pro ně uděláme, budeme je živit,
šatit a cpát do nich peníze dokud se nezadusí.

Brečí, ustavičně si na něco stěžují a my je budem chlácholit.
Jsem schopna posoudit problematiku z obou stran -- ten věčný kolotoč.
Ale nedokážu pochopit, kam až jsme dopustili aby nás zatlačili.


Co se stalo po 17.listopadu 1989

17. listopadu 2011 v 12:13 | rcbabca seniorka |  Ze života
Nejsem historik, ani nějaký kritik či politik,jsem důchodkyně, která by ráda vyjádřila svoje myšlenky a názory.

V listopadu 1989 jsem žila v Praze a de fakto, jsem byla účastníkem dění v Praze.Je úžasné si vzpomenout na nadšení, které bylo mezi lidmi, jak chodili na demonstrace, kolik se jich zúčastnilo na Letné a na ostatních akcích. Na diskuse při čekání na zastávkách, na diskuse při náhodných setkáních, nebo na diskuse na pracovištích.
Jak jsme z nadšením četli články třeba takové jako je tento.....
Ale každý soudný člověk si musí říc jak to vlastně dopadlo,

Republiku máme rozkradenou, Mariánské lázně jsou pod vládou ruských zbohatlíků, a tak bych mohla pokračovat dále. Co se týká zemědělství a nebo továren, co se týká krásných rekreačních středisek, které si stavěli pracovníci-zaměstnanci bez náhrady mzdy o dovolených, nebo o sobotách a nedělích.

Ano také přinesla tata změna něco dobrého, můžeme cestovat kam chceme, ale kde na to má třeba důchodce brát a nekrást. Naši politici se snaží vládnout jenom pro sebe, aby měli větší a větší platy. Jak přišli k milionům nebo dokonce k miliardovým majetkům nedokážou většinou zdůvodnit a nekoukají, že obyčejný člověk žije z ruky do huby. Od výplaty k výplatě.

Před listopadem 1989 sme se jako rodiče nemuseli bát poslat svoje děti do školy samotné. Dnes se rodiče střídají, aby odvezli svoje děti do školy a zase vyzvedli.

A co se týká našich romských spoluobčanů:Přečtěte si můj další článeček ve stejném blogu:Co je diskriminace, je to skutečný příběh, kterého jsem byla svědkem.

Určitě budou tací, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale já jsem to musela napsat i když nejsem spisovatel.

Atlet roku

15. listopadu 2011 v 9:27 | Převzato z internetu |  Ze života
Často si klademe otázku,kam,že vlastně mizí naše peníze ze společného rozpočtu státu.
Veřejnoprávní televize ,Česká televize odvysílala výše uvedenýpořad.
Pěkné,zábavné,téměř dokonalé. Ale ....!
Málokdo si uvědomí i druhou stránku věci. Pro mne byl šok,když jsem se dozvěděl,kdo byl sponzorem a jaké byly odměny moderátorů, kolik stál pronájem sálu, elektřina,catering,šatny, projekce,tisk pozvánek,
kulisáci,scéna,přepravní společnosti ,doprava ( luxusní BMW , AUDI....),nepředstavitelné peníze vystupujícím. Celkem cca 38milionů Kč!
Moderátoři : Monika Absolonová 85.000 ,- kč, Aleš Háma 85.000,-kč
Sportovci : Od posledního : 200.000,- kč až po prvního 1.500.000,-kč
Umělci : Karel Gott 300.000,- kč ( 1 píseň a básnička trvala celkem 5minut a 47 vteřin)
Umělci další : všichni na osobu 80.000,-kč, zahr.host : 525.000,-kč!
K tomu si připočítejte státem nucenou koncesionářskou smlouvu na každý přijímač : 145kč na domácnost.
POTUD VŠE DOBRÉ !

Jedním ze sponzorů se objevila i VZP (Všeobecná Zdravotní Pojišťovna), která se potácí na hraně krachu,není schopna proplácet včas lékařům a nemocnicím peníze za úkony,operace,vyšetření . Tak tato VZP zaplatila za reklamu
tomuto pořadu více jak 5 milionů korun českých !!!! Pacienti se přeobjednávají,operace ruší a léčí se jinak , není na prevenci zubního lékaře 2x do roka,není na očkování a další velice důležité věci.
Atleti,kteří jsou u VZP, za mírný poplatek pobírají za sebemenší zranění obrovské sumy peněz a v každé nemocnici mají samozřejmě přednost.Jedna z dalších "elit národa" .
Vláda ČR :
Hrozí krizí,krachem,dluhy a vesele rozdají co mohou.
Pokud bude mít v Praze někdo koncert , určitě tam také uvidíme logo VZP.
Je to prostě podnik,jako každý . Ale zcela mimo mísu!
To je podnik,který vybírá,spravuje obrovské peníze,které mají sloužit k prevenci,vyšetření a k nápravě zdraví svých
pojistníků-občanůČR,kteří této pojišťovně dle zákona MUSÍ každý měsíc platit pojistné.
Pokud by tento systém fungoval alespoň tak,jak ve fingovaném "Kocourkově", scénář by zněl jasně:
Okamžité odvolání ředitele VZP a Ministra zdravotnictví.
Prosím,uvědomte si to,že co je krásné,nemusí být taky pěkné! Za 5 milionů korun dnes mohlo,možná, přežít více lidí ....