Září 2011

Babička s dědou

24. září 2011 v 19:29 | převzato se souhlsem autora |  Ze života
Přemýšlejte, vnoučci, přemýšlejte.
Váš děda a vaše bába, stejně jako já, zásluhou vás mladých budou mít v nejbližších letech hluboko do peněženek. Po prvních náznacích je jasné, že jim nebude v plné výši valorizován důchod, že začnou více platit za potraviny vlivem zvýšení DPH a zvýší se jim poplatky u lékaře, v nemocnici, ceny za léky, dále nájmy a kdoví co ještě, aby se naplnila prázdná státní kasa. Ta kasa, kterou rozkradli tuneláři, zloději a vyvezli ji do daňových rájů, či jinak zašantročili. Umožnili jim to provést i vaši dnešní obdivovaní, včetně Miroslava Kalouska, Karla Schwarzenberga, Petra Nečase a dalších. Platit dluhy by tedy měli oni a jejich přátelé!
My, dědové a báby, jsme nic špatného neprovedli. Většina z nás začínala manželský život od píky. Postupně jsme si za vydělané peníze v socialismu, kterému se dnes nemůže přijít na jméno, pořídili většinou družstevní byt, chatu, garáž a auto, a to bez velkých půjček či dluhů. Vynaložili jsme na to všechno, přibližně 300 tisíc Kčs. Kapitalistická společnost z nás udělala škrtem pera a přehodnocením tržních cen milionáře. To, aby se mohla chlubit ve světě, co dokázala, a vám plést hlavu srovnáváním nesrovnatelného.
Dnes má byt v brněnském paneláku našeho typu hodnotu 2,5 milionu Kč, chata 600 tisíc, garáž 250 tisíc a auto po amortizaci 80 tisíc. Jsem tedy i já milionářem. Mohl jsem tedy stejně jako ostatní po 43 letech práce klidně žít a poctivě nabytý majetek vám předat, abyste měli začátky vašeho manželství usnadněné. Kromě majetku jsme, vnoučci, ještě i kulturně žili, sportovně se vyžívali a projezdili i kus světa. děti jsme si pořídili bez otálení. Vašim mnoha mámám a tátům jsme dali vysokoškolská vzdělání a mnohdy totéž sobě dálkovým studiem.
Nic jsme tedy nenakradli a nic jsme nedostali zadarmo. S penzí od příštího roku již nevystačíme. Proto zřejmě začneme, dle doporučení pana prezidenta Václava Klause, majetek rozprodávat. Tak se asi stane, že za zbytek života vše uspořené použijeme k přežití. Vy, zásluhou vítězství ve volbách, od nás již nemůžete nic očekávat. Horší je to s těmi, kteří se mohou spolehnout jen na penzi. Čeká je trudný osud, ponižování, někdy i posměchy a obsazování míst pod mosty či jinde.
Ti méně odolní si sáhnou i na svůj život.
Dopředu vám sděluji, že se budeme bránit dostupnými formami a hájit sociální vymoženosti vybojované našimi předky. Nedopustíme, aby jejich oběti byly hanobeny dnešními zbohatlíky a zloději.
Vy ovšem musíte začít šetřit hned. Nejen na byt, ale i na další zaváděná opatření. Věřím, že se brzy oženíte. Kromě holých zdí za 2,5 milionu Kč, získaných z větší části na hypotéku, budete potřebovat nábytek a další vybavení domácnosti, včetně auta. Věřím, že brzy přijdou i děti. Sníží se pro ně porodné, rodinné přídavky, prodraží se návštěvy u lékaře a v nemocnici. Budete muset začít šetřit na studia vašich dětí. Budete muset také začít šetřit na svůj důchod a na dosud neznámé položky negativního vývoje společnosti. Práci však vám nikdo negarantuje a garantovat nebude. Nikdo vám negarantuje ani dochování našetřených peněz na důchod. Garantuje se vám za to pozdější odchod do důchodu.
Takže - vyhráli jste?
Já tvrdím, že jsme prohráli všichni, s výjimkou vrchních deseti tisíc.
Podívejme se spolu ještě za hranice naší vlasti, abychom pochopili, že dluhy plodí kapitalismus a ne levice. Největší dluhy mají USA. Na hlavu připadá více než jeden milion Kč. Tam nikdy nevládla levice. Pokračují Irsko, Španělsko, Anglie, Německo, Francie a ostatní státy, které nepatřily do společenství socialistických zemí. Mezi ně proniklo pouze Maďarsko. Je to náhoda? Ne, nikoliv. Je to přirozený jev kapitalismu, kde téměř každý včetně států žije na dluh.
Na ještě jednu věc vás musím upozornit. I po všech sociálních škrtech zůstane státní kasa poloprázdná. Postará se o to vámi preferovaná vláda a parlament. Urychlí vyplacení odškodného církvím, sudeťákům, šlechtě, a to v tržních cenách nadhodnocenými úroky a v neodůvodněném rozsahu. Brzy bude chtít, abyste více platili vy.
Vaši děda s bábou.

Milevsko-klášter 1.část

19. září 2011 v 17:53 | převzato s historických pramenů |  Historie a současnost Milevska
Začátek a vznik kláštera v Milevsku

" Téhož léta co se to stalo, tj. Léta Páně 1187, já Jarloch přijal jsem místo toto a název opata, v němž až po dnes pracuji v mnohých protivenstvích a téměř žádném zdaru smilování Boží očekávaje."
Letopis Jarlochův 1215 - 1222)
Těmito slovy dokládá Jarloch, první opat milevský, a pokračovatel Kosmovy kroniky, uvedení prvních premonstrátských řeholníků na založení, které připravoval již od roku 1184 Jiří z Milevska. Řeholníci přichází ze Želiva a začínají se psát dějiny premonstrátského kláštera v Milevsku. Ten je nejstarším klášterem jižních Čech.
Roku 1420 husité klášter vypálili, ale premonstrátský duch nepohasl…. Milevský klášter byl roku 1683 obnoven, ale již jako převorství podřízené Strahovu. Roku 1785 Josef II. milevské převorství ruší a řeholníci zde zůstávají pouze v duchovní správě.
Padesátá léta 20. století zastavila na čas premonstrátský život v Milevsku, ovšem již v sedmdesátých létech se stal klášter centrem duchovní formace nových povolání pro strahovskou kanonii. Vše bylo tajné a následně zmrazeno v době "normalizace".
Po listopadu 1989 se obnovuje komunita premonstrátů, která pak prvním říjnem roku 2001 získává statut Řeholního domu. Tím se otevírá současnost…
Přijměte pozvání k poznání výjimečnosti, tradice i ducha místa.

Citováno z archivních materiálů a materiálů na internetu.
Pohled na klášter součsnosti z části Vinic.

Mistorii Milevska však nepsali jenom kněží milevského kláštera, ale i občané města, které začalo vznikat v okolí. Další zajímavostí MIlevska a jeho součástí jsou i maškary, které se pořádají již mnoho desítek let. I těmto tématům se budu věnovat. Nejsem historik ani kronikář, ale Milevsko je moje rodné město a chtěla bych uchovat svoje vzpomínky.

Pohled na hospodaření

18. září 2011 v 12:31 | rcbabca seniorka |  Ze života
Ohledy na hospodaření v různých politických či náboženských uskupeních

KŘESŤANSTVÍ: Máš dvě krávy. Jednu dáš sousedovi
ISLÁM: Máš dvě krávy. Jednu si necháš, druhou vyměníš za manželku.
SOCIALISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti obě vezme a dá ti trochu mléka.
KOMUNISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti obě vezme a zavře tě.
NACISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti vezme obě a zastřelí tě.
EVROPSKÁ UNIE: Máš dvě krávy. Stát ti vezme obě, jednu zastřelí, druhou podojí a mléko vylije do řeky.
TRADIČNÍ KAPITALISMUS: Máš dvě krávy. Jednu prodáš a koupíš si býka.
Stádo se zvětšuje a hospodářství roste. Nakonec vše prodáš a jdeš do důchodu.
ČESKÝ KAPITALISMUS: Na dvě krávy si vezmeš půjčku od banky ve výši 1,6 miliardy Kč a odstěhuješ se na Bahamy. Banka posléze zjistí, že to nebyly krávy ze zlata, jak bylo soudním znalcem doloženo, ale dvě rachitické kozy. Rozdíl zaplatí daňoví poplatníci a soudní znalec bez újmy pokračuje ve své živnosti.
AMERICKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Prodáš jednu a nutíš druhou, aby dávala mléko za čtyři. Později najmeš konzultanta, aby zjistil proč to kráva nevydržela a musela být utracena.
FRANCOUZSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Jdeš do stávky, protože chceš tři.
JAPONSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Navrhneš je tak, aby byly desetkrát menší a dávaly dvacetkrát tolik mléka. Pak vytvoříš leporelo o chytré krávě nazvané Kravakimono a budeš je prodávat po celém světě.
ČÍNSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. K tomu 300 lidí, kteří je dojí. Vykazuješ plnou zaměstnanost, vysokou produktivitu skotu a zatkneš novináře, který tato čísla zveřejňoval.
BRITSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Obě jsou šílené.
ITALSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Nevíš ale, kde jsou, a tak jdeš na oběd.
RUSKÁ AKCIOVKA:
Máš dvě krávy.
Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jich máš pět.
Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jich máš 42.
Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jsou jen dvě.
Přestaneš počítat a otevřeš další láhev vodky.
Řecká akciovka:
Máš dvě krávy. Obě sníš a požádáš EU o dvě nové.

Tak jak je to u nás???? Odpoví mi někdo zodpovědný? Když se zavírají kravíny a mléko se dováží já nevím od kud. To je hospodářství našich politiků. Dřívé malý rolníček měl jednu kravičku a ještě prodával mléko.


Máma a počítač

18. září 2011 v 10:14 | rcbabca seniorka |  Ze života

Vstali jsme s benjamínkem v půl deváté. Manžel už byl po své ranní siestě se čtyřmi cigaretami na zahradě a sedí u iPadu. Kuba sedí u svých příběhů s Mariem na youtube. Než jsem se vyčůrala, tak Matýsek zasedl k mému notebooku. Pustil si ho.

Pak si otevřel google a vyhledal youtube. Jenom se rozhodl, že nechce youtube a nějakou pohádku, ale že chce na ententyky hry pro nejmenší. Upozorňuji, že mému benjamínkovi jsou dva a půl roku. Šla jsem zapnout pračku s modrým prádlem.

Udělala si kafe. Přemýšlela o radách psychologů, jak často mohou být děti a dospělí na PC. Zvláště když děti vidí, že tam je tatínek pořád a máma v každé volné chvíli, kdy jsou hodné. Situace se mezitím nezměnila.
Tak říkám: "To budete sedět od rana na počítačích?"
A manžel na to: "No jo, ty nemáš, tak to ti budeme muset koupit.
Asi se budu těšit z toho, že jsou kluci tak šikovní. Kuba uměl s myší od tří a Matýsek už týden od svých dvou a půl let. A u počítačů jsou hodní. Píšu, protože Matýsek šel snídat. Ale už vykřikuje, co si zahraje za hru, až dojí. Nedávno lítal po bytě s foťákem a pak se snažil vyfotit mě u notebooku a řekl: "Fotím mámu. Máma pracuje".

Bohužel se začínají všichni kolem mě stahovat. Nojo, máma sedí u počítače, tak všichni přijdou. Když máma dělá prádlo, snídani a poklízí, tak na počítačích tiše pracují a téměř neodpovídají...

Napsala jsem kamarádce, že bych ráda dnes na kafe. Potřebuji ženské sdílení.

Podle vyprávění kamarádkky Zdeny když byla na návštěvě u syna a vnoučat.

Zpleteni s osudem

18. září 2011 v 10:07 | převzato |  Ze života
Tento článek mne natolik zaujal, že se chci o něj podělit i s čtenáři a návštěvníky mého blogu

Každý z nás někdy zažil nepříjemné chvíle, někdy nejen chvíle, ale celá období, někdo dokonce celý život. A to nepříjemné taky mohlo znamenat děsivé, bolestivé, šílené, drtivé a nepřežitelné. Určitě si každý z vás dosadí mnoho dalších slov, jaké to bylo. To samé vidíme i u našich známých a blízkých.
Čím to je, že je osud a život někdy tak těžký a nepřívětivý. Jak si to děláme?
Pominu nyní problematiku minulých životů, i když ta rozhodně hraje svoji roli.
Vzpomínáte si, že v Bibli je psáno, že naše špatné i dobré činy ovlivní naše potomky a to až 4 generace? V tomhle má Bible velkou pravdu, až na malou nepřesnost. Může to být mnohem a mnohem více generací.
Platí to tedy i pozpátku. I my sami jsme ovlivňováni tím, co se stalo našim předkům, jak oni žili, přemýšleli a jak je ovlivnil jejich osud.
Je to tím, že energie v rodině je propojená. My, i když jsme jedinci, nikdy nemůžeme být odděleni od systému. Energeticky to působí vždy a velmi silně, i když žijeme třeba osamoceni na vzdáleném ostrově či zemi a svoji rodinu už jsme mnoho let neviděli. Je to tím, že v nás je otisk celé naší dlouhé genetické historie, do které jsme v mnoha ohledech zapleteni.
Naše těžké osudy nebo (alespoň) období tedy netvoří pouze okolnosti našeho života, ale mnohá zapletení z doby minulé a osudy našich předků.
Jak to tedy všechno funguje? A jak si zlepšit svůj osud?
Obecně platí, že když se člověku stane něco, co je pro něj natolik těžké, že to nemůže unést (například situace, které by nás mohli ohrozit na životě) naše tělo má několik instinktivních způsobů, jak přežít. Je to jednak známý útok (zaútočím na to, co mě ohrožuje, a ono mě to třeba nesežere) a útěk (kdo uteče, nebude sežrán). Dalším mechanismem přežití, o kterém se nemluví, je "zatuhnutí". Mnoho živočichů, když už nemůže vyhrát v boji, ani utéct, tak předstírá smrt a zkouší, jestli ho lovec nepřestane sledovat. A leckdy to funguje. Protože mnoho dravců instinktivně nesní mrtvou kořist. Jsou například i živočichové (některé druhy žab), které nemohou ulovit nic, co se nehýbe, protože nemají rozlišovací schopnost to zaznamenat.
Příroda je dokonalá, a proto si vyvinula tuto skvělou možnost přežití jako jednu z možných variant.
Pronásledovaná kořist, která se dostane do stavu zatuhnutí a předstírá, že je mrtvá, to jenom nehraje. Její tělo skutečně dostane povel, zpomalí se životní funkce a tělo se na chvíli "cítí" jako mrtvé.
Divokým zvířatům, která jsou v potravinovém řetězci na straně lovených druhů, se to může stát několikrát denně. Příroda se však umí vypořádat i s tímto. Pokud strategie funguje a zvíře, které předstíralo smrt, přežije, začne se tělo zbavovat zatuhnutí a smrtelné blízkosti tím, že se začne třepat.
A tak se zatuhlost uvolní. Gazela se pak zvedne a pase se dál a už nemá ani představu o tom, že ji před chvílí šlo o život. A až přijde zase další dravec, celou reakci zopakuje. Do té doby ji nebude řešit. Pokud to nezafunguje a gazela je zabíjena, má již natolik změněné vědomí, že sice její tělo cítí bolest, ale ona má ve stavu zatuhnutí změněné vědomí, které zabraňuje tomu, aby zbytečně trpěla, i když je požírána.

Má tedy šťastný život, i když se zdá, že jí o něj může jít několikrát denně. Člověk, který nejedná jenom instinktivně, by jistě v podobně ohrožující situaci, kdy neví, kdy bude kořistí, reagoval úplně jinak a byl "dost na nervy" nebo věčně napnutý a připraven utéct či útočit. Kvalita přítomného života by mu unikala.
Čím to je, že člověk již neumí reagovat na stres a trauma tak přirozeně jako zvířata? A jak to souvisí s osudem a kvalitním životem? K tomu je potřeba ještě vysvětlit pár pojmů.
Člověk ve své biologické historii nemá jasně nadefinováno, zda-li je lovec nebo kořist. V naší lidské historii jsme zažili mnohokrát obě dvě strany mince. Dokonce i v rámci našeho lidského druhu jsme byli vůči sobě někdy kořistí a někdy lovcem.
Navíc naše vyšší lidské vědomí, které již není v souladu se základními životními instinkty (co mě ohrožuje, to mohu zabít nebo sežrat) je leckdy vnitřně v přímém rozporu s myšlenkou lásky k bližnímu a krédu neubližuj. Začalo se v nás dít tedy postupem času to, že jsme přestali být schopni reagovat přirozeně na TRAUMA (jak můžeme nazvat to, když ve stavu ohrožení zatuhneme, nereagujeme a instinktivně předstíráme smrt, jak nám velí naše pudy).
U našeho lidského druhu začalo docházet v rámci konfliktu pudových reakcí a vyššího svědomí k nemožnosti přirozeně zareagovat. Tedy pokud prožijeme traumatizující stav, tak si ho již nedovolíme přirozeným chvěním organismu postupně uvolnit a žít dál nepoznamenáni tím, co se stalo (pokud přežijeme).
Díky tomu se energie zatuhnutí nikdy neuvolní a zůstává jako otisk v naší psyché. Je v nás nějaký kus našeho já, které je neustále v pocitech "jsem ohroženo, jsem zabíjeno, jde mi o život, musím být v tomto stavu". Nazvěme ho TRAUMATIZOVANÉ JÁ. Protože v tomto psychickém stavu se nedá přežít, neboť bychom byli pořád "mimo" a v traumatu, naše psyché si vyvinula další úžasný tah. Vytvořila další kus našeho psyché, který nazvěme JÁ PŘEŽITÍ. Toto JÁ PŘEŽITÍ má za úkol, abychom mohli žít dál normální život. Přikročí tedy k traumatizované části, kterou neumíme uzdravit a jen ji odřízne od vědomí. Zatlačí ji hluboko do nevědomí a udělí na ni embargo přiblížení se. Kdyby se k ní někdo chtěl jenom trochu přiblížit, toto já přežití udělá obrovský bengál nebo cokoliv jiného, jenom aby odvrátilo pozornost a trauma nebylo znovu vytaženo do vědomí a tím nám znemožnilo žít dál normální život. Tyto obě dvě části psyché přežívají většinou v podvědomí a člověk myslící si, že to, co se mu dramatického stalo, má již za sebou, si tyto energii nese v sobě, aniž by o tom tušil. Problém však je v tom, že dalším mechanismem psyché je to, že co je potlačeno v podvědomí, má tendenci se projevit a vyjít navenek. Traumatizované já tedy hledá skulinku, jak proniknout a jak se uzdravit. Tyto dva protichůdné tahy mohou být v nevědomí zdrojem velkých tahanic a problémů. Je v nás bolestivá síla, která chce vyjít ven, ale jiná síla, která to nedovoluje. A navíc o tom nemáme ani zdání. Děje se to všechno v podvědomí.
Běžnou metodou této síly, která je potlačena, ale chce vyjít ven a uzdravit se, je projekce. Naše traumatizované já tedy nevidíme v sobě, ale velmi přesně ho zaznamenáváme u druhých, pokud v sobě mají nějaké podobné trauma.
A podle toho, o co jde, nás to k nim buď děsně přitahuje, nebo nás to velmi odpuzuje. A většinou je to kombinace obojího, protože naše traumatizované já touží potom být projeveno a když nemůže samo, hledá si alespoň někoho, kdo to projevuje. Traumatizované já chce žít alespoň skrze tuto projekci, ale já přežití se to snaží překazit, takže bude mít i výhrady proti člověku, do kterého je projektováno naše vlastní já přežití..
Řeknu Vám příklad. Třeba bezdomovci. Co si budeme povídat, ale pro málokoho z nás není příjemný pohled na to, jakým životním stylem žijí. Někoho to oslovuje méně a někoho více. Někoho to dokonce pobuřuje a možná jsou i tací, kteří cítí úlevu při představě, že by takto mohli žít nespoutáni společenskými konvencemi. Určitě máte mnoho logických důvodů, co vám vadí na bezdomovcích, podívejme se však na to z pohledu výše uvedeného traumatizovaného já a já přežití.
Všichni jsme více či méně alespoň někdy zažili v životě pocity nedostatku, ať již hmotného nebo citového. Leckdy to pro nás bylo hlavně v dětském věku skutečně traumatizující zážitek. Dítě totiž nedostatek emocionální blízkosti nebo výživy může vnímat skutečně jako život ohrožující, protože ho nutně potřebuje a nedokáže si ho obstarat samo. Pokud došlo k tomu, že stres byl velmi silný, tak aby dítě přežilo, muselo si vytvořit já přežití, které se rozhodne "už se tím nebudu zabývat a půjdeme dál. Já to zvládnu, ať se děje, co se děje". Z hlediska přežití je to správné, protože dítě se rozhodlo, že si to v rámci možností obstará samo nebo že přežije, i kdyby to nedostalo. A pocity spojené s bolestí oddělení, a hlavně strach z toho, že nepřežije, odřízne a zatlačí hluboce do nevědomí. Tady vzniká první traumatizované já a já přežití. Toto známe všichni, že? Něco jsme nedostali, tak jsme se rozhodli, že si to prostě dáme nějak sami. Ale teď se vraťme k našim bezdomovcům. Jak jsem výše zmínila, tak i když je traumatizované já potlačené a hlídané díky já přežití, snaží se na sebe neustále upozornit a žadoní o pozornost. A protože je vytlačeno z vědomí, poukazuje a přitahuje naši pozornost k něčemu, co je podobné. Může tedy například přitahovat naši pozornost k bezdomovcům, kteří na jisté úrovni v nás mohou vyvolávat vzpomínky na nedostatek a nepohodlí, pocity nemám domov, nemám zázemí... Když se to ale stane, a my bezdomovce uvidíme, tak zakročí naše já přežití, protože nechce, aby nám do vědomí přišly naše vlastní pocity, začne bojovat a odřezávat nás od možného spouštěče těchto pocitů. Vnese různé mentální soudy a nástroje, proč musíme od těchto lidí co nejdále. Častokráte se to minimálně v těchto případech daří. A tak se zase našemu traumatizovanému já nepodařilo dostat se navenek, protože od bezdomovců je snadné se odříznout a prostě se na ně nedívat.
Kde však funguje tento mechanismus také, a není tak snadné ho přehlídnout a vymanit se z jeho dopadů, jsou partnerské vztahy. Trauma nás spojuje mnohem více, než bychom si přáli. A tedy i hluboce ovlivňuje výběr našich partnerů. Aniž bychom to věděli, i zde má prsty naše traumatizované já, které jako nejvhodnějšího partnera vybere toho, který má v sobě co nejpodobnější obsah stejných traumatických otisků, aby se do něj mohlo promítat a díky tomu se začít uzdravovat. Takže si najdeme partnera, kterým jsme fascinování. Čím více osudově to vypadá, tím více tam bude pravděpodobně společných traumatických otisků, které chtějí být uzdraveny. Potřebujeme ho proto, aby to, co je hluboko v nevědomí a čemu brání naše já přežití vylézt ven, protože jsme zatím nenašli způsob, jak se s tím vyrovnat, bylo pomalu (a bohužel většinou bolestně) uzdravováno.
Ve vztahu se to pak projevuje tím, že partner dělá věci, které "nám ubližují". To, co my máme hluboce v sobě potlačené, on častokrát otevřeně projevuje nebo nám svým chováním aktivuje staré bolesti. Naše já přežití na to reaguje snahou toto chování potlačit. Snažíme se partnera donutit, aby byl jiný, aby se změnil. Když to nefunguje, odřezáváme se od něj, potlačujeme city a nakonec odcházíme. Naše já přežití se rozhodne najít si někoho, kdo už nám nebude způsobovat tuto bolest a my rozhodnuti mít lepší a kvalitnější vztah, jdeme hledat někoho jiného. Nejsme si však vědomi toho, že jsme našeho předchozího partnera použili jako projekční plátno, že to, před čím utíkáme, doopravdy není jeho chování, ale naše vlastní traumatické otisky v duši. A sami před sebou neutečeme.
Pokud traumatizované já neuvidíme a neuzdravíme, někde bude vykukovat, snažit se přežít a uzdravit, stejně jako se gazela snaží uzdravit chvěním. I toto je přirozený proces.
Takže ve snaze našeho já přežití odejít, si bolest jenom prodloužíme, protože náš výběr partnera bude zase "osudový".
Stejný důvod může být i to, proč lidé neodcházejí z velmi destruktivních vztahů. Je to tehdy, když traumatizované já je silnější než já přežití a ví, že může být skrze partnerovo "destruktivní" chování vytaženo do vědomí a zpracováno. Člověk je potom ve vztahu jakoby uvězněn většinou do té doby, než natolik posílí já přežití, že se oderve, nebo než opravdu uzdraví traumatické obsahy a tento druh vztahu už k této práci na sobě nebude potřebovat. Pokud zvolíme vědomou práci na traumatizovaných obsazích, leckdy to vede pomalu a postupně i k osvobozování našeho partnera. Nepomáháme tím tedy jenom sobě a tato práce naopak může vést k velké transformaci vztahu, který se tím může velmi proměnit a zkvalitnit.
Kdybychom s těmito principy pracovali vědomě, ušetřili bychom si mnoho bolesti.
Místo toho, abychom obviňovali partnera za to, že nám ubližuje, bychom si pomalu krok za krokem měli zpracovávat vlastní traumatické obsahy a uzdravit naše traumatizované já.
Protože jenom se od něho odříznout, jak vidíte, situaci stejně neřeší, ale spíše hrotí a nutí nás k opakování. A pak to vypadá, že je to "osud".
Když se toto trauma neuzdraví, a převládne já přežití, můžeme nakonec skončit bez partnera, i když po něm hodně toužíme. Protože na základě nevyřešených traumat budeme přitahovat pořád "osudové partnery", dokud to nevyřešíme. A tohle já přežití nechce. Může nám tedy zesabotovat možnost mít vztahy úplně. Možná proto je nyní tolik lidí bez partnera.

Moudrý pan Jung napsal tato moudrá slova: "Dokud nezvědomíte nevědomé, bude to ovládat váš život a budete to nazývat osudem."

Aby to nebylo moc jednoduché, situaci komplikuje to, že jsme členy (nejen) rodinných systémů. Výše popsaný princip fungoval i v psyché našich předků, a všechny informace o nich jsou zapsány v našich genech. Pokud se u nich stalo něco, co bylo popřeno, neuznáno (traumatizované já), aby se přežilo (já přežití), stejně se zde projevuje tendence, aby bylo viděno to, co bylo popřeno. Tato potlačená energie častokráte i dávno mrtvých předků, prochází systémem dále a dále a hledá cestičku, jak být vyjádřena a uzdravena. A v systémech to funguje tak, že někdo ji vyjadřuje (traumatizované já systému) a ostatní se to snaží popřít (já přežití).
Řeknu Vám příklad. Dejme tomu, že by za války někdo byl v koncentračním táboře a skoro umřel hlady. Pokud přežil, tak aby mohl žít dál, tak ho jeho já přežití oddělilo od traumatizujících pocitů, které v něm však zůstaly hluboko v nevědomí. Tedy byly pouze potlačeny, nikoliv uzdraveny. A co je potlačeno, hledá si cestičku jak ven, jak být viděno a uzdraveno. Tato energie, i když už dotyčný člověk dávno zemřel, prochází dál energií systému a pokud to někde jde, vyjadřuje se přes některého jeho potomka. Například tak, že jeho prapravnučka ve věku 20 let se začne cítit tlustá a začne trpět anorexií, která ohrožuje její život, pokud ji nezabije úplně. Ona si myslí, že to dělá proto, že je "tlustá". Ale skutečný hluboký systemický důvod je v tomto případě hluboký soucit s předkem (kterého možná ani neznala, nikdy o něm neslyšela, ale tuhle informaci má v genech). Ona pak opakuje z lásky jeho osud, bere ho na sebe, aby mohl být vyzdvihnut, uznán a hlavně uzdraven. Opakuje trauma, aby se celá věc mohla ukončit happyendem. Je jedno, jaké má vědomé důvody, hluboce v podvědomí hraje hlavní roli tento. V tomto případě asi dívka nezemře, jen si vážně poškodí zdraví, protože ani její předek nezemřel na dopady podvýživy v koncentračním táboře. Kdyby však následovala někoho, kdo v koncentračním táboře skutečně zemřel, je i zde vysoké riziko, že ho bude následovat až do smrti. Tato dívka tedy vyjadřuje traumatizované já rodiny. Ostatní členové rodiny, kteří jí říkají "musíš s tím skončit", vyjadřují já přežití rodiny a snaží se ji od traumatu oddělit. Tohle však nefunguje. A kdyby náhodou ano, pokud to není správně ošetřeno, bude se to přenášet dál, na naše děti a potomky.
Někomu to možná připadá nespravedlivé, proč tahle dívka, chudinka, má pykat za to, za co ani nemohla, proč si má ohrožovat zdraví?
Pravdou je, že ona zde není oběť ani chudinka, ale na jisté úrovni zde opět udělalo volbu její podvědomí. I když ne vědomě, tak si to vybrala.
Dítě, které ve své rodině něco postrádá (protože tam kde jsou energie odřezávané od toho, co se stalo, a to se děje všude, neproudí vždy všechny energie správně a není tam tedy výživa všeho, co bychom potřebovali) hledá hluboce v rodinných energiích nějakou výraznou energii, ke které by si udělalo vazbu. Dítě si raději udělá bolavou vazbu, než aby nemělo žádnou. Většinou ho to dovede k dramatickému silnému osudu, jež svojí energií převyšuje ostatní osudy, který když bude rozuzlen, spustí v rodině tok právě té výživné energie, kterou dítě tak moc postrádá. Je tam ten potenciál, který je však zašmodrchaný a nepřístupný. Dítě, aniž by to vědělo, se do tohoto osudu zamíchá a má to pak například takové následky, jaké jsem uvedla dříve.
Vypadá to jako osud, ale je to otázka nevědomé volby a snahy uzdravit to, co bylo v našem systému a tedy i v nás, traumatizované.

Pokud si toto neuvědomíme a nezačneme s tím pracovat, většinou dochází ke zhoršení situace. Pokud nás ovládne jen já přežití (které se častokrát chová pachatelsky a ničí vztahy a harmonii, i když je to proto, abychom přežili), traumatizovanému já bude neustále hůř a hůře a bude se prostě stejně projevovat přes náš život.
Není to o tom ukázat na já přežití prstem a říct, ty musíš pryč. Kdepak, to by byla další veliká chyba. Já přežití nám hodně pomohlo, dalo nám šanci žít a vyjít z toho alespoň pryč, když už se od toho nemůžeme oddělit úplně. Snaží se nám zachránit život. A používá k tomu klidně i násilné prostředky. Ale zaslouží si naši úctu. Ale samo o sobě není konečným řešením, protože i ono samo, ať už má sebelepší a důležité úmysly nakonec napomáhá k tomu, že se situace stále znovu a znovu opakuje.

Řešením tedy není dát jednomu nebo druhému přednost, ale jít se podívat až tam, v čem jsme uvízli a proč. S jakým osudem, který už se dávno uzavřel, jsme propojeni a snažíme se ho zakončit happyendem. Jak moc to ovlivňuje naše vztahy a jak k tomu používáme partnera a jeho "osudovost"?

Díky tomuto uvědomění se začínáme osvobozovat a místo toho, abychom napravovali situace, které už napravit nejdou, tak jim vzdáme úctu a vyvážeme se z těchto zapletení. Naši předci by si určitě nepřáli, aby se nám dařilo tak zle jako jim.

Toto poznání se projeví hluboce na kvalitě našeho života, osudovost dostane úplně jiný rozměr a na té nejhlubší rovině si uvědomíme, že svůj osud si volíme vlastně jen a jen my sami.

Takže zvědomte nevědomé, abyste si již svůj život mohli řídit vy sami.

A pokud byste se na to rádi podívali hlouběji a s doprovodem, ráda Vám nabídnu individuální konzultace a pomohu Vám tím projít a osvobodit se.

Autor: Eva Marvánová
evamarvanova@seznam.cz
www.cestasvetla.wbs.cz
www.andelskysvet.cz

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

cyklus

18. září 2011 v 9:53 | rcbabca seniorka |  Ze života
Nový cyklus nastává. Dny se mění. Mění se vše, co jste dosud znali. Mění se složení vašich těl, příroda, Země, Vesmír. Tyto změny provází vše odjakživa. Nyní se stále více odchylujete od svých zažitých postojů, vše se směřuje k novému. Sami se stále snažíte vracet k tomu, co bylo. Ale ono to nefunguje! Jste na začátku nové cesty. Vesmír se mění. Přichází konečný vzestup planety. Během listopadu začne nejdůležitější fáze. Celá společnost se bude měnit. Nastanou ohromné tlaky ze strany lidí na své vládce. Také ohromné tlaky na změnu systému. Začíná se hroutit staré a s tím také všechny instituce, které toto představují. Pokrok je nutný. Změny jsou možná bolestné, ale jsou velice osvobozující. Mnoho změn proběhne ve vnitřním uspořádání států. Negativita se také rozrůstá. Ego nechce opustit svou pozici. Já se chce propojit a stát se celkem. Chce v sobě ukotvit obě polarity a stát se jedním. Vše, co obsahuje duše, je obsaženo v celém vesmíru. Nové duše přicházejí na Zemi. Jsou to duše pokročilých bytostí, které se připravují učit lidstvo novému životu, novému pohledu na svět a vést lidstvo počátečním stádiem věku Vodnáře. Během konce roku zde bude mnoho vysokých bytostí připravených na svou práci. Každým dnem se probouzí množství duší. Takto to bylo domluveno před jejich vstupem na Zemi. Také mnoho dalších si teprve teď začne uvědomovat svou cestu. Teprve v těchto dnech se začíná otevírat paměť duší a někteří si začínají vzpomínat. Bude to pro ně ohromující a z počátku budou zmateni tím, co se to děje. Není nutné mít obavy, časem se všechno srovná a přizpůsobí. Je zde mnoho nepochopeného a špatně interpretováno. Pravda je jiná, nežli se prezentuje. Je zde možnost začínat vidět věci v pravém světle. Pouze však skrze své srdce, neboť pravda je pro každého jiná. Srdce ví, co je jeho pravda. Neustále se proto s ním propojujte. Zůstaňte zde i v časech bolestných a v době potřeby objetí. Objetí je velice důležité. Objímejte své vnitřní dítě a poskytněte mu oporu, lásku a důvěru. Ukazujte mu, že je milováno. Vaše srdce roztaje a uvolní se emoce, které je potřeba uvolnit. Na tomto pracujte. Nebojte se a nestyďte se uvolnit své emoce. Probuďte své srdce, probuďte sami sebe. Vaše duše si to žádá. Již je čas. Nalezněte v sobě svůj ohromný potenciál a staňte se tvůrci, kterými každý jste. Vaše podstata je zářivá jako mnoho sluncí. Rozsviťte světlo a vykročte. Světlo vás povede. Nemusíte bojovat. Stačí vše přijmout a být ve svém středu. To je vše. Není nic jiného. Máte tu sílu, to si neustále připomínejte.

Je zde možnost začínat vidět věci v pravém světle. Pouze však skrze své srdce, neboť pravda je pro každého jiná. Srdce ví, co je jeho pravda. Neustále se proto s ním propojujte.

Pro zamyšlení a zasmání

18. září 2011 v 9:30 | rcbabca seniorka |  Vtipy a něco pro zasmání
Ve skutečnosti se schováváme,
protože chceme, aby nás někdo
našel. Utíkáme pryč, protože
chceme, aby nás někdo
vzal za ruku a přivedl zpět.
A necháváme si lámat srdce,
abychom viděli, jestli se najde
někdo, kdo střepy z našeho srdce
posbírá a slepí je zpět dohromady.


Muž říká ženě při milování: "Ani nevím, proč s tebou spím, když jsi tak škaredá."
Ona: "Asi je ve mně něco krásného."
On: "No to jo, ale za chvilku to vytáhnu.



Maminko...

10. září 2011 v 13:00 | přišlo mi emailem od kamarádky |  Ze života
‎1 týždeň:
Maminka ,, Mám iba 8mm, ale mám všetky moje orgány. Ľúbim zvuk tvojho krásneho hlasu, vždy keď ho počujem pohnú sa mi všetky tie moje malilinké kostičky v tele. Zvuk tvojho prekrásneho srdiečka je moja najobľbenejšia melódia.
2 týždeň:
Maminka,, Dnes som sa naučil ako si mám cucať palček,,keby si ma videla povedala by si že vyzerám úplne ako bábo. Je mi tu tak krásne teplučko.
3 týždeň:
Vieš čo Mami ?? ..ja som dievčatko ,, Dúfam že ťa to poteší..som tvoje dievčatko.Chcem aby si bola šťastná lebo nemám rada keď plačeš…Ja plačem wždy s tebou aj keď ma nepočuješ.
4 týždeň:
Maminka začali mi už rásť vlásky.... Len škoda že sú také malinké, ale tuším že sa podobajú na tie tvojé. A už viem aj pohnúť s mojou malinkou hlavičkou, aj s prstíkmi,a nožičky a ručičky, viem len trošililinku vystrieť ale na to mám ešte čas nemyslíš????
5 týždeň :
Maminka ty si bola dnes u lekára ?? On ti klamal že ešte nie som nijaké bábo..Maminka veď ja som tvoje bábätko…a ľúbim a ..Mami???? ,, Čo je to potrat??
6 týždeň:
Maminka ja zase počujem lekára..Prečo je k tebe taký zlý?? ??..Prečo sa mi vkráda do môjho domčeka?? ?? Maminka on to volá ... ihla čo to je,?? ?? Maminkaaaaa?? strašne ma to páli, povec mu nech už prestane ..Mami ja nechcem ísť preč :(( ..Nechcem od teba odísť prečo mi to robííí??? ?? …Prosím maminka pomôž mi, ubližuje mi to :((…MaMiiNka Niee !!
7 týždeň:
Maminka mám sa dobre... Som v nebíčku, Ježiško ma drží v náručí .Strašne mi chýbaš , chcem ísť naspäť :( ..Ale Keď to nejde.. Vysvetlili mi už čo to znamená potrat :(… Mamička prečo si ma nechcela ?? Veď ja ťa tak neskutočne ľúbim. Prečo Ty mňa nie????
Aj keď je to tak navždy som tvoj Anielik …Mamička nedaj si už nikdy zobrať Anielika.:(


Posedlost

10. září 2011 v 10:31 | převzato s cesty poznání |  Ze života

SMRT SLAVNÝCH A NAŠE POSEDLOST VYJÁDŘIT SMUTEK

Smrt, nedílná součást našich životů. V podstatě hned jak se narodíme, tak celý život jen umíráme. Většina z nás se již se smrtí setkala, umřela babička, umřel děda, u některých i otec, matka. Smrt je to nejsmutnější co se může stát našim blízkým a také to co nás nejvíce zasáhne.
Tento článek není v žádném případě výsměchem, či jakousi arogancí. Je to pouze zamyšlení nad tím jak smrt vnímám já.
Dnes se stala hrozná věc. Chvilku po 15.té hodině zaplavila internet zpráva o pádu letadla. V letadle zahynulo dle zpráv 34 lidí z toho 3 čeští hokejisté Jan Marek, Josef Vašíček a Karel Rachůnek. Je to velká ztráta české hokejové reprezentace. Samozřejmě, že to není v žádném případě událost při které by se mělo mlčet, ALE..
České sociální sítě tato zpráva zaplavila dle mých osobních statistik zhruba z 80%. Začalo to sdílením zprávy od iDnes a pokračovalo dále statusy, tweety a různými zprávami o této události. Občas mne až zarazilo jak lidé dokáží být soucitní ač hokej nesledují a o hokejistech nikdy neslyšeli. Jistě si vzpomínáte v nedávných dnech na zprávu o zavražděných dětech. Popravdě se to internetem jen mihlo a dále se to neřešilo. Vzpomenete si taky na to jak Vám zemřela babička či jiný známý? Ano. Ale to lidé neřeší jelikož vaše babička ani ty nebohé děti nebyly nijak slavní. Nikdo pro ně nezakládal skupiny na Facebooku, nikdo jim neskládal medailonky na youtube.. A přitom smrt je pro všechny úplně stejná.
Dnes jsem našla na facebooku status jedné "holčiny", známé. Cituji "Proboha svět je tak nespravedlivý když museli zemřít 3 tak vzácní lidé české hokejové reprezentace"

Tato slečna z mých předchozích zkušeností vyloženě nesnáší hokej, nesleduje ho a dala bych ruku do ohně za to, že o těchto třech hokejistech nikdy neslyšela. Co si tedy myslet o tomto statusu? Využívá tragédie pro to aby byla in? Aby se dostala do podvědomí a zapůsobila na své okolí jako přítomná mysl? Spíše mi přijde, že na smrti 3 českých hokejistů - Ano nikdo už nemluví o těch 31 dalších lidech, kteří tam přišli o své životy - si každý jen snaží namastit své vlastní ego, dostat se do podvědomí co nejlepším statusem/tweetem o této nešťastné tragédii. Snaží se být retweetovaný/sharovaný a pak se jen usmívá když se mu to povede. Jen málokterému z nás opravdu dojde né co se stalo, ale to, že na světě denně umírá tisíce lidí pro které je třeba truchlit. Ale na tolik truchlení je lidské srdce moc malé. Je mi líto všech, kteří zemřeli nešťastnou náhodou či byli zavražděni do dnešního dne a těch co zemřou dny další také. Nezáleží na tom jak jsou mediálně známí, jsou to lidé! Tak si to prosím uvědomte.

SMRT SLAVNÝCH A NAŠE POSEDLOST