Červenec 2011

Ach ti muži

31. července 2011 v 8:46 | převzato s .I.Dnes na internetu |  Ze života

Přišla jsem do kanceláře, kde seděl můj kolega. Koukal do počítače, rejdil na internetu a na stole měl položený telefon, ze kterého se ozýval hlas, který zjevně vedl hodně dlouhý monolog.

Trochu jsem se divila, jak může tak inteligentní holka neprokouknout takovou kulišárnu, ale pár dnů nato jsem slyšela něco podobného od kamarádky, která takhle přistihla svého bráchu. Dané situaci jsme se ještě hodně nasmály, protože ona se svého bratra ptala skoro na to samé, na co jsem se svého kolegy ptala já. A co myslíte? Dostala podobnou odpověď.Telefon "vykládal" a "vykládal", ale s kolegou to ani nehlo. Chvíli jsem ho pozorovala. Občas telefon zvedl, řekl do něj "hmm, hmmm" a pak zase položil na stůl a nechal ležet. Když tento "hovor" skončil, s vykulenýma očima jsem se ptala, co to bylo. Telefonoval s přítelkyní a prý to tak dělá často. Nechá svou přítelkyni vypovídat se a ona je pak spokojená a vypovídaná z problémů. Když jsem se zeptala, jestli už na to nepřišla, že jí vlastně neposlouchá, a zda jí nevadí, že nereaguje, tak se uchechtl. Prý na to nepřišla, že stačí, když jí občas řekne "ano" nebo něco podobného.
Jsme opravdu tak hloupé, že něco takového nepoznáme, nebo jsme rády, že nás alespoň někdo "vyslechne", protože kamarádka zrovna nemá čas? Nebo jsme takové kecky, že si klademe samy otázky a zároveň si na ně odpovídáme a vlastně ani nepotřebujeme žádnou reakci posluchače? S kamarádkou jsme se nakonec shodly na tom, že chlapi opravdu neumí poslouchat, jak se to píše v jedné "chytré" knížce, že z nich nikdy ti správní posluchačinebudou. A od toho máme právě kamarádky.

Mluvím na něj jen krátce a jasně

Po konstatování, že chlapi za tuhle svou neschopnost vlastně ani nemůžou, jsme přešly k otázce, jak je donutit, aby nás vnímali alespoň v těch důležitých momentech. Například včera jsem tahala těžkou skříňku a partner mě při tom zahlédl. Strašně se divil, že to tahám sama a že jsem mu neřekla, aby mi pomohl. Když jsem se zvednutým obočím a s nechápavým kroucením hlavy oponovala, že jsem mu to ani ne před hodinou říkala, tvrdil, že to neslyšel. Následně mi pak vytknul, že mu organizuju práci.
Nečekám, že mi partner nahradí mou nejlepší kamarádku, a tak se snažím omezit informace, které mu sděluji, na minimum. Většinou pak reaguje a je schopen chvíli vnímat. Nevydrží to ale příliš dlouho. Pokud je to delší povídání, zjišťuji, že mě přestává poslouchat a myšlenky mu bloudí někde úplně jinde. Nemohu mu nic vyčítat. Zjistila jsem totiž, že i já kolikrát dělám to samé. Zvlášť, když mi donekonečna vykládá něco o tom, že tohle auto má lepší motor než tamto, nebo že tam je dobrý tachometr a jinde zase není.
Takže já se snažím mluvit krátce a jasně. Anebo napíšu seznam, co je třeba udělat, a úmyslně ho nechám na stole tak, aby ho nepřehléZajímalo by mne, jak to dělají ženské v jiných domácnostech. Jak zařídí, aby jim chlap věnoval pozornost ve chvíli, kdy to opravdu potřebují, aniž by u toho musely použít amplion nebo mu stoupaly před televizi, kde zrovna běží nějaký zápas... Opravdu je to všude stejné? Doposud jsem přišla na jednu důležitou věc a to, že většina chlapů reaguje skoro stejně, že nějaké "chytré naučné" knížky jsou mi na nic. Nikdy nebudeme schopny myslet tak, jak myslí chlapi a oni nikdy nepochopí, proč my myslímeúplnějinak než oni. I když si na onu knížku vždycky vzpomenu ve chvíli, kdy držím v ruce mapu a snažím se ji nakroutit tak, aby cesta přede mnou byla stejně i na mapě.

Pravolevá pohádka

30. července 2011 v 11:00 | neznámý-převzato |  Ze života

Pravolevá pohádka

Každý nepostižený človíček mívá dvě ruce. Levou a pravou. Nebo obráceně. Jak komu vyhovuje pořadí. A kdysi dávno, za časů vlády jedné ruky, došlo i na tento příběh. Příběh, který se dodnes vypráví u táborových ohňů. A také příběh, na který se mimo osady často zapomíná. Tak se hezky usaďte, dejte si kávičku, přečtěte sobě i svému okolí, následující pohádku. Tu o pravé a levé ruce.
Byla jednou jedna levá ruka. Jako každá ruka byla u těla a za sestru měla ruku pravou. Jak už to tak mezi sourozenci bývá, jedna s druhou se stále dohadovaly. Jednou, že levá není dostatečně silná, podruhé, že není dostatečně obratná, a že tedy ta druhá, pravá ruka je daleko užitečnější, praktičtější, schopnější a prostě zasloužilejší.
Levá ruka dlouho výpady své sestry trpně snášela. Odpovídala něco v tom smyslu, že i ona vykonává spoustu důležitých činností, že té pravé vydatně, a seč může pomáhá, a že by se pravá bez levé jistě neobešla.
Pravá ruka si ale stále vedla svou. Levá ruka je prostě líná, ona ji živí, a prostě už se jí nechce. Jen ať se ta sestřička naučí dělat všechno tak, jak ona. Jen tehdy ji bude považovat za rovnocenného partnera.
Jednoho dne se ale ucho utrhlo. "Proč mám pořád snášet ty ústrky, ponižování a řeči o tom, jak jsem vlastně zbytečná? Když mi pořád tak nadává, tak ať si tedy dělá všechno sama." I vzala si sebou svých pár švestek, sbalila si uzlíček a svou namyšlenou sestru opustila.
Teď teprve se pravá ruka cítila silná. Vyhrála. Podařilo se jí vyhnat tu hloupou a línou levou ruku ze svého království, a teď jen ona je ta první, nejsilnější, nejbohatší a zkrátka nejlepší. Už nemusí dělat na tu hloupou ruku. Už na ní nemusí doplácet....
Svého vítězství si však užívala jen krátce. Představte si, tělo si řeklo, tělo potřebovalo. Tělo ale dbalo na hygienu. I přišel rozkaz použít toaletní papír. "To zvládnu pravou přední" prohlásila pravá ruka. A hle, žádná sláva. Jak ho sama utrhnout? Jak vhodně složit a použít? Tu teprve si uvědomila, že její velké vítězství je vítězstvím Pyrrhovým.
Při představě dalších činností, které měly v průběhu dne následovat, jen ta hrůza z tkaniček od bot, si uvědomila, že se bez pomoci neobejde. A pokud, tak se strhá. Je daleko těžší vše zpracovávat sama, být bez té, která by jakoukoliv věc přidržela, vhodně natočila a vůbec i jinou činností přispěla ke zdaru díla.
Bez pomoci se neobejdu, řekla si pravá ruka, a vyrazila do světa za svou tolik potřebnou sestřičkou. Našla jí v lese na paloučku. Vyprávěla jí o svých problémech, o zkaženém dni, pokaženém díle, o stresu který celý den prožívala. S nejhlubší úctou se své sestře omluvila a požádala jí o návrat a vzájemnou spolupráci.
Udobřily se. Dnes už spolu zase vycházejí a docela jim to klape. Poznáte to jednoduše. Když se jim něco podaří, mnou se navzájem a je jim v tu chvíli strašně moc fajn.
A tak se pravá ruka přesvědčila, že výkřiky o darmožroutství levé sestry jsou jen důkazem hlouposti. A taky si uvědomila, že díky této své hlouposti si neviděla ani na špičku svého palce.
Je jen škoda, že my, lidé, jsme na tento příběh z dávných časů zapomněli. Že se zpívá a vypráví jen u táborových ohňů, a ne v Multiplexech, reklamách či jinde. A že nám díky tomu zapomnění bude ještě chvíli trvat, než si uvědomíme, že potřebujeme jeden druhého. A že bez toho druhého se prostě strháme, a výsledek naší práce bude stát za prd.
Podotýkám, že v levorukých královstvích se tento nebo podobný příběh jistě také odehrál. Jen v opačném gardu.
Přeji vám pohádkově krásné středeční odpoledne. Nezapomníte také na večer!!! Hodně úspěchů, radosti z úspěchů a také úsměv.
Když už tak píšu o levé a pravé, jeden citát od člověka, kterého si vážím i pár let po jeho smrti:Každý život, i ten, který se ostatním lidem zdá nejméně významný, má v Božích očích věčnou a nekonečnou hodnotu. Jan Pavel II.

http://www.ermail.cz/link/TmacNCVmlVcVNmcNj7AX7CjACaYaNJJX

Citáty a životní moudra

30. července 2011 v 8:00 | rcbabca seniorka |  Ze života
Jsi vzduch, díky němuž žiju, jsi voda, kterou denně piju. Jsi zářící měsíční svit, jsi můj velký lásky cit. Mládí a láska patří k sobě, proto srdce své, chci věnovat tobě. Milovat neznamená jen mít rád. Milovat znamená věřit a lásku dát. Milovat je odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce. Není zázrak mít rád, ale milovat. Jak těžko je mi bez tebe, jak dlouhý je můj čas, jak ráda bych tě viděla a zlíbala tvou tvář. Tak, jako miluji já tebe, tak přesně je modré nebe. Tak jak v zimě padá sníh, tak já miluji tvůj smích. Záleží mi na nás dvou, nechci ztratit lásku tvou. Jsi mé srdce, které bije uvnitř mé duše, jsi moje duše, která se skrývá v mé myšlence, jsi moje myšlenka, která je skryta v mé mysli, jsi má mysl, která směřuje jen k tobě, jsi celý můj život!Kněz má víru, ďábel peklo, drak svůj oheň, slunce světlo. Mráz má chlad a řeka vodu, mrakodrap má stovky schodů. Král má svlj hrad, Bůh má nebe, Ty máš mě a já mám Tebe. Ty jsi má láska jediná, bez tebe se mi špatně usíná. Tvé rty bych chtěla na svých mít, ale i ty to tak musíš chtít...

lady Elizabeth
Když se zavře jedna brána ke štěstí, další se otevírá. My se ale často tak dlouho díváme na zavřenou bránu, že si nevšimneme té, která se pro nás už otevřela
Bez opravdových přátel je život prázdná a smutná samota. Život bez nich je učiněná poušť. Díky přátelství můžeme ulevit přeplněnému a přetékajícímu srdci a složit z něj vše, co přinášejí starosti.
Venku svítí měsíček chtěl bych tě líbat do líček Venku září jasné hvězdy chtěl bych líbat tvá ústa navždy Je tam sice velká tma ta však lásku zachová Přikryje ji ve svém hávu nepřipraví tobě zradu Ráno slunce zase brzy vyjde tvůj milý tě pak obejme Budeš zářit láskou stěstím svojí báseň tímto končím jsi vzduch, díky němuž žiju, jsi voda, kterou denně piju. Jsi zářící měsíční svit, jsi můj velký lásky cit. Mládí a láska patří k sobě, proto srdce své, chci věnovat tobě. Milovat neznamená jen mít rád. Milovat znamená věřit a lásku dát. Milovat je odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce. Není zázrak mít rád, ale milovat. Jak těžko je mi bez tebe, jak dlouhý je můj čas, jak ráda bych tě viděla a zlíbala tvou tvář. Tak, jako miluji já tebe, tak přesně je modré nebe. Tak jak v zimě padá sníh, tak já miluji tvůj smích. Záleží mi na nás dvou, nechci ztratit lásku tvou. Jsi mé srdce, které bije uvnitř mé duše, jsi moje duše, která se skrývá v mé myšlence, jsi moje myšlenka, která je skryta v mé mysli, jsi má mysl, která směřuje jen k tobě, jsi celý můj život!Kněz má víru, ďábel peklo, drak svůj oheň, slunce světlo. Mráz má chlad a řeka vodu, mrakodrap má stovky schodů. Král má svlj hrad, Bůh má nebe, Ty máš mě a já mám Tebe. Ty jsi má láska jediná, bez tebe se mi špatně usíná. Tvé rty bych chtěla na svých mít, ale i ty to tak musíš chtít...
Až budeš potřebovat obejmout, já už
ti svou náruč neotevřu.. Až se budeš potřebovat vyplakat, já už ti utírat slzy
nebudu.. Až si uvědomíš, že mě máš vlastně rád, bude už příliš pozdě.. Až poznáš
tu bolest, jakou teď prožívám já, bude už příliš pozdě na to, žádat po mě
odpuštění.. Bude příliš pozdě na všechno, protože já zjistila, že ty mi za to
vlastně nestojíš..

http://www.ermail.cz/link/TmacNCVmlVcVNmcNj7AX7CjACaYaNJJX

naštvaný občan

29. července 2011 v 11:02 | převzato |  Ze života
Včera večer, před fotbalem, viděl jsem úžasně inteligentního člověka v Hyde parku na čt24. Do té doby jsem se domníval, že je to relativně inteligentní člověk... Asi se opakuju ale o tom to není. Šéf dozorčí rady ČEZu za 110 měsíčně, vedoucí poradců premiéra Nečase za? Nikdo neví... Počítám, že si tak na třista měsíčně přijde. Co umí? Z ideologického hlediska rvát se za svou věc, než jiní ideologové dají víc... Z věcného hlediska jen tupé tóny vzdálených bong.... Neumí, neví, nezná ale bere... Inu, elita národa.
Poslanec za ODS, nějakej Doktor, už by se do mě pustil, že jen závidím úspěšným... Nezávidím, jen jsem nas.anej. Nas.anej na to, co je tu ještě možný. Čtyři měsíce v práci, sledování popelníků, počmáraných oken, sedaček, zasraných záchodů, neuklizených nástupišť. Ani né neutažených šroubů na kolejnicích... 250 tisícovek za měsíc.... Soráč, to zvládne každý bezdomovec. Nevhodné prostředí, nevhodná medializace a takový člověk odchází. Za dalších devět, skutečně devět předchozích platů... Asi nějaký dárek za něco, co ví a neměl by říct... Inu demogracie...
Drobil... Odloženo, neprokázáno... Tři mld pro ODS dnes neprošly. Kluk se snažil, tak třeba příště... Nemůžem ho v tom nechat. Jasný příkaz policii, zastavit! Neexistuje soudní přelíčení, obžaloba, obhajoba... Drobil je náš, jestli máte někdo něco, mlčte nebo....
Saša? Promopro? Já nic, já jen emerický muzikant co se náhodou vrátil. Úředníci pochybili, nevím kteří, nevím kdy... Jistě ale pochybili... Já u toho nebyl. Entropa? Ta se přeci udělala... Zaplatit se to přeci musí. Že bylo zadání jiný? To já nevím....
To je jen malý výčet mé nas.ranosti. Viděli jsme před volbami strašení Řeckem. Ostatně, celá pravicová kampaň byla tehdy založena na strašení. Včetně Nečasových síťovek. Dneska to zkůšajů znova, strašit Řeckem. Prý budou muset zvýšit DPH na devatenáct procent jednotně. Knížky jsou jim u rici, lidé co vydělávají průměr a míň jakbysmet. Odpovědní správci jedné malé země.
Zdravotnictví? Pokud kdekoliv a kdykoliv někde vystoupí pan Šnajdr, už v tom vidím a cítím levou a malou domů... Stále se domnívám, že Ústava řekne, že mezi nebem a zemí není rozdílu mezi lidmi.
Jsem nas.aný! Vím, že nyčko (přiznám se, že to co jsem zatím napsal není všechno co mě se.e) se ozvou ti, co mají stále tendenci věřit tunelům a dírám v rozpočtu v rámci "Rozpočtové zodpovědnosti" s nádechem arogance moci, že to jinak nejde a co teda s tím.... A že když kritizuju, tak bych měl taky říct, co s tím. Já se pokusím naznačit, co s tím.
V této chvíli, z důvodu arogance moci a jistoty 115 hlasů ve sněmovně, generální stávka! Už to čtu, národohospodářské ztráty atd atd... Ztráty pro tuto zemi a pro tyto občany nezpůsobí generální stávka. Tu působí současná vládní koalice.
Po odstoupení Vlády, Parlamentu a Senátu, uspořádat nové, svobodné volby. Poslanci, z těchto voleb vzešlí by neskládali poslanecký slib, kterému stejně nevěří a vědí, že se jím nebudou řídit, ale podepsali by smlouvu, zaměstnaneckou. S Republikou. S odpovědností za škody, které případně způsobí. Místo ideologického hlediska (Dle pana Římana) hledisko úspěšnosti země. Základní plat poslanců? Průměrná mzda. Osobní zodpovědnost za všechny průs.ry..... Tak jak je běžné mezi obyčejnými lidmi.
Nová Vláda? Základem pro účast v takové vládě je vyplnění testu inteligence a zjitění tzv. SQ neboli sociálního qvofecientu. Takový test je třeba pro to, zjistit jestli jsi jen hamounem a nebo jestli ti jde o vlastní zemi. A inteligence? To jen proto, aby si kdejaký Přemysl nemyslel, že je následovníkem Přemyslovců jen proto, že ho rodiče nazvali Přemyslem.
To je jen malý základ, půjdu dál a věřte tak, jako věřím já, že bude líp. Šak už se na tom nějaký pátek maká... Esli máte Fejsbůk, no, i když nemáte, zkusme jít společnou cestou. Vykašleme se na pravici a levici, na modré, žluté, růžové, oranžové nebo snad červené.... Zkusme něco pro nás, pro lidi. Krásný den přátelé moji....

https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A1-solidarita-as-vize-2050/207494023544#
Omlouvám se, ještě tunaj neumím vkládat odkazy. Takže jen ctrl c a vložit do vyhledávače.PlačícíKřičící

Smysl života

25. července 2011 v 17:53 Ze života


Smyslem života je návrat k lásce. Abychom jej naplnili,
musíme si uvědomit, že neseme stoprocentní zodpovědnost
za vytváření přesně toho života, který žijeme.
Musíme si uvědomit, že naše myšlenky vytvářejí náš život takový,
jaký je. Problémy nespočívají v lidech, místech ani v situacích,
ale v myšlenkách na ně. Je třeba, abychom si uvědomili, že nic
neexistuje "vně".

Dr. Ihaleakala Hew Len
z knížky Svět bez hranic


Miluji Tě…
Omlouvám se…
Odpusť mi, prosím…
Děkuji…
Takk tyto věty bychom mněli používat co nejčastěji

"Vždy je třeba průkopníků, duší, které mají sílu a odvahu razit cestu k novému. Jsou to ti, kteří mají svou vizi stále před sebou a vidí ji rozvíjet se. Avšak každý člověk je jedinečný a nelze jej proto vměstnat do šablony.
Musíš být volný, abys mohl růst, rozvíjet se a být inspirován oněmi hlubokými impulsy, které uvádějí
do pohybu tvé bytí. Žij duchovně; jednej podle podnětů Ducha, jakkoliv pošetilými se ti mohou zdát.
Je mnohem pohodlnější sedět v pozadí a čekat, že někdo jiný jako první vykoná onen skok do neznáma.
Tento skok vyžaduje odvahu jej učinit, nepokoušej se zdržovat nebo zastavovat ty průkopníky, kteří ji mají.
Buď stále vděčný, protože bez nich by Nové nebe a Nová Země nikdy nemohly vzniknout."

Eileen Caddyová

‎"Máte pocit, že jste malinkatí, že nic nezměníte, jste jen součásti soukolí, které Vás nese a Vy jen
musíte nečinně přihlížet tomu, co Vám vadí ? Tento pocit je iluze a většina z Vás dělá všechno proto,
aby tato iluze dále přetrvávala. Bohužel mnohdy absolutně nevědomě, pod hypnózou většiny a médií.
Zlo neexistuje - zlo si děláme sami."

Tam uvnitř je dobro, pojďme ho probudit, pojďme ho žít ♥

ŽALM Z ROKU 1919
Stanislav Kostka Neumann

Já, národ český, a příliš brzy
jsem vystřízlivěl z krásného snu
o kvetoucí zahradě,
kde svoboda, bratrství, mír
tančily jako dívčin veselý vír
a kde se spravedlnosti dostalo
mne a každému z mých.

Den ze dne mrskán a bičován
podlými žurnalisty a hrabivými politiky,
krmen a napájen podvody, lžemi a triky
nemaje jediného přítele
na vyjedeném ostrove sedím,
do zmatku hledím,
nemoha se nadchnouti pro nic,
věriti nemohu, milovati nemohu
a naděje jako kocábka z korku
kalnou pěnou a po vlnách beze směru
se zoufale potácí.
Jako kobylky drancují mě hltaví ziskuchtivci,
sedlák mě okrádá, měšták mě vydává na pospas bankám,
a povaleči všeho druhu poslední berou mi od úst.
Ti, kteří denně mě zrazovali,
jak na psa karabáč na mě brali,
tyli z mé práce a nadouvali se,
amnestovaní i neamnestovaní
v komisích, ústřednách, ministerstvech
pikle své kují, znovu mě ohrožují,
vymýšlejíce si nové řetězy,
otroctví černobílé.

Demokratický pán světa,
za oceánem číhá dolar,
aby i z krve mé, z mého potu se rozmnožoval.
Cizí diplomat
se pokrytecky zajímá o můj osud,
poklepává mi na rameno,
abych byl hodný,
že darem dostanu, co po právu mi patří.
Oslavujeme, interviewujeme,
jezdíme v automobilech,
vojáčky, hodně vojáčků chceme
a papežského nuncia…..

Nevím, čí jsem,
jen steré zřím ruce, domácí, cizí,
jež by mě rády roztrhaly
jako hladové šelmy.
Nevím, čí jsem,
ledaže náležím parasitům,
zbujelým ve všech mých třídách a stavech,
mračnům kobylek, kokotici.
V očích mám písek frází,
nervy mám strhány štvanicemi
a vstanu-li, tož se potácím
napravo, nalevo,
neznaje cesty k sobě.

Svobodu jsem si představoval,
v bratrství doufal jsem,
po míru toužil,
ale jen slova byla zaseta,
nikoliv zrní.
Krev mi teče z cév a láska vyprchává,
o nekonečných mukách se mi někdy zdává,
o nesmírné cestě kamením:
hledívám v cizí plameny
bezradný a zmámený,
táži se: Je to počátek,
porodní bolest, jarní bouře,
horlivý nástup v nový věk,
který mě opravdu osvobodí -
anebo pouze křeč,
křeč staré, zlotřilé bestie,
lidstva, jež v sobě, v každém zabije
vždy znovu čistý vznět ?
Ach, kde je svět,
kde malost nebyla by vinou
a člověk otrokem člověka