Červen 2011

Něco pro zasmání

30. června 2011 v 10:15 Vtipy a něco pro zasmání
V posilovně zvoní mobil, zvedne jej funící muž:
"Prosím."
"Ahoj miláčku, jsi v posilovně? "ptá se žena.
"Ano jsem, co potřebuješ?" odpoví muž otráveným hlasem.
"Tak to je fajn. Já jsem Ti jen chtěla říct, že ten kožich, jak stál 150 000,- Kč, tak ho zlevnili na 80 000,- Kč. Že si ho můžu koupit?" škemrá žena.
"Ale jo."
"Ty jsi hodný. A víš, jak jsme chtěli jet na ty Seychely a zdálo se nám to za půl milionů drahé? Tak oni to zlevnili jen na 400 000,- Kč! Co říkáš - nemám to vzít?"
"Dobře, ale jen s plnou penzí," zamumlá muž.
"Jo, to já zařídím. A když máš takovou dobrou náladu, tak stojím zrovna před
autosalonem Mercedesu a víš, jak jsme se dívali na to S-KLASSE za tři miliony,
tak si představ, že oni ho zlevnili na dva miliony. Nemám ho zrovna zaplatit?"
"Ale jo, ale jen stříbrnou metalízu" řekne muž docela otráveně.
"Jo, jo, oni ho zrovna ve stříbrné mají. Tak to je super, Ty jsi dnes tak zlatý! Tak čau," zaševelí sladkým hláskem žena a položí mobil.
Muž v posilovně se zvednutým telefonem nad hlavou zakřičí:
"Chlapi, nevíte čí je to mobil?"

aaaaaaa

28. června 2011 v 19:35
Jiří Menzel: Václavu Klausovi místo blahopřání k narozeninám
Jsme taková rodina, se kterou sdílí domácnost bílý nosorožec. Není s ním příjemné bydlení. Do všeho vráží, všechno ušpiní, hodně nám toho sežere. Všem je nám to nemilé, mluvíme o tom, jenom hlava rodiny dělá, jakoby bílý nosorožec u nás neexistoval.
Na začátku byl ten nosorožec menší, spíš legrační, - co to je šest milionů od maďarského nebožtíka. Tenkrát ještě dnešní hlava státu hlavou státu nebyla, ale už tehdy, jak si pamatujeme, náš dnešní president zaujal pozici mrtvého brouka.
Jak šly roky, čím dál tím častěji propukaly aféry. Za dvacet let tu ten bílý tlustokožec pořádně vyrostl. Z ukradených milionů se stávají ukradené miliardy. Mnozí politikové, kteří přišli do politiky s prázdnými kapsami, odcházejí z politiky jako milionáři. Hlavu státu zajímá, jestli ministr umí anglicky, ale nezajímá ho, jak se může stát, že ministr přes noc zbohatl. Nevadí mu ani, že politické strany nemůžou doložit útraty za své volební kampaně.
Zajímavé je, k čemu se pan president vyjadřuje. Tu k finanční krizi, tu k oteplování, tu k okurkové nemoci. Je zkrátka ve všech oborech doma a má na ně svůj názor. Je to jeho právo. Zaráží mne okolnost, že zatímco obyčejný občan se pohoršuje nad nekonečnou ságou o korupcích, pro pana presidenta to jsou věci, které jsou mimo oblast jeho zájmů.
A tak když už po několikáté policisté zabývající se korupcí postupně, i hromadně, opouštějí svůj úřad, nebo jsou, za mlčenlivého souhlasu velkých stran, rozpuštěni, tak pan prezident ani nepozdvihne obočí, natož aby pohrozil svým profesorský ukazováčkem, i když, jako hlava okrádaného státu, by měl pořádně bouchnout pěstí do stolu.
A když vyhřezne nějaká opravdu ošklivá kausa, jako aféra Drobil, a hrozí, že si politici budou prát své prádlo veřejně, pozve si na Hrad pan prezident příslušné hlavy politických stran a poradí jim: Pánové, pokud nechcete přijít o všechno, nechte kostlivce ve skříni!
Ke všem těm aférám, o kterých si my denně dozvídáme, kterými se trápíme, Hrad většinou mlčí. Proč asi pana presidenta zajímá okurková nemoc víc, než to, o čem si v Česku cvrlikají vrabci na střeše. Nejspíš proto, že o tom všem ví mnohem víc, než tušíme.
Jiří Menzel

Ženy samoživitelky

17. června 2011 v 18:04 | Přževzato od Jaromíra Šíši |  Ze života

Ženy samoživitelky? Mnohem smutnější téma než Rómové, John a

. K tomuto článku mě inspirovalo vyprávění ženy, starající se sama o tři děti, která si sáhla na dno a navštívila peklo, aniž to z lidského hlediska někoho zajímalo. Úředně bylo ale vše v pořádku.

Mezi námi žijí matky samoživitelky, které v lepším případě stíhají tři zaměstnání, aby uživily děti, v tom horším jim sociální policie vyhrožuje jejich odebráním a v tom nejhorším přímo odebere. Prý pro neschopnost se o děti postarat. Známe jejich pocity? Žijí skromně, nemají čas na stávkování a pokud jsou nuceny využít sociální podporu, kráčí na úřad zahanbeně, provinile a tiše zadním vchodem, aby je neviděla závistivá sousedka. Nemají sekretariát, reprezentaci ani čas odpovídat na otázky Václava Moravce. Ten má židle jen pro vševědoucí. Možná se je snažila do Kotle přívést pani Jílková, ale na to nemají čas nebo babičky.
Pokud žádají příspěvek od otce, ten se jim společně s našimi zákony vysměje. Možná úšlebek přidá i zaneprázdněný soudce. Stačí jednou za tři měsíce poslal pár stovek, a soud se spokojí s dokladem o příkladné starostlivosti. Alimenty jsou v mnoha případech fikcí, příjmy na straně otců lze zaretušovat, případně se stanou brigádníky šedé ekonomiky.
Je mnoho vládních i nevládních organizací, které mají v popisu činnosti starat se o menšiny. Ženy samoživitelky ale menšinou z etnického hlediska nejsou, tak co bychom se o ně starali Zviditelnit se na nich nedá a kdo ví, jestli by přišly k volbám, přidat hlas svým zastáncům, možná na to nemají čas. Ať se o sebe postarají samy.
Vyzývám kolegy na blogu a všechny diskutující, aby přidali svůj hlas a názor, který by svým dílem hodil kámen do stojatých vod a přispěl k vědomí, že vedle nás nežijí pouze Nečas, Kalousek, Rómové, sofistikovaní podvodníci a nedisciplinovaní řidiči. Pokud vládnete právním povědomím, o to líp. Lehce vyvrátíte fámy a uvedete věc na pravou míru. Třeba se jen mýlím a příběhy slýchávám "přikrášlené".

Jaromír Šiša|středa 18. květen 2011

Jenom malý dodatek, takových žen v mém okolí je několik a proto jsem si dovolila to zveřejnit i na svém blogu.V tisku se o takovýchto věcech dočteme jen pramálo a to je špatně.

Podivná restituce konfrontace

13. června 2011 v 19:58 | převzato |  Ze života


Podivné restituce 1

13. června 2011 v 19:58 | převzato |  Ze života
Tak tento článek jsem si nemohla nepřenestz na svůj blog. Jediné slovo v něm není lživé ani křivé mám ve sém archivu i jeden článek z rokku 1989, který přidám na konec tohoto článku, aby byla konfrontace jak to je a bylo.

původní note někdo označil za spam tak znova;) ...a za odměnu bonzákovi je to i rozšířené :D





Václav Havel

nabyl po své sametové revoluci v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.

Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20.století. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla Miloše Havla, filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou.

Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování Barrandovských studíí, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů.

Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Miloš Havel byl ochoten učinit cokoli, jen aby se zachránil. Ochotně tedy spolupracoval nejen s okupační správou, ale také s Gestapem. Později po válce měl štěstí, že se dokumenty o jeho stycích s Gestapem ztratily (stalo se tak v průběhu jeho námluv s StB).

Po válce byl Miloš Havel označen filmovou obcí za kolaboranta s nacisty, byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Aby se zachránil, podepsal Miloš Havel StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa. Oficiální prameny tvrdí, že poté svou spolupráci s StB ukončil.

V Západním Německu požádal Miloš Havel jako pronásledovaný český žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.

Vraťme se však k našemu Václavu Havlovi. Ten se celý život programově angažoval v "antikomunistickém" disentu, ve kterém však byla řada (bývalých) komunistů, tzv. "osmašedesátníků". Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších.

Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.

Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.

V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948.

Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal.

Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: "Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety." Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.

O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou sametové revoluce a falešného sametového "národního obrození". Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77, a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však bohužel odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.

Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety.

Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb "Akademie KGB") Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova "peněženka". Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.

Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka.

Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havlův praděd se musí obracet v hrobě, vida jak Václav s rodinným majetkem naložil. Rozhodně však nezchudl, svá aktiva má uložené jinde.

Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují některá média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za "jednoho z nejlepších synů národa" vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná "česká kulturní elita" utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřosti.

Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu.

Svou maskou plachého, slušného a sympatického "Vaška" ohlupuje Havel řadu občanů dodnes. Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Zradou vlastních ideálů, které hlásal v roce 1989, se na úpadku morálky a národního cítění Václav Havel podepsal ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako "morální symbol", tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.



Opilec Václav Havel, - Jiří Wolf

Když byl Václav Havel ze zdravotních důvodů propuštěn z Borů (míním, že to bylo v roce 1983, tedy v roce, kdy jsem byl znovu zatčen a poslán do kriminálu), pracoval jsem u Dopravního podniku Metro a to na stanici Kačerov. Měl jsem krásnou a slušivou uniformu dozorčího v barvě hnědé a abych řekl pravdu, měl jsem s ní u ženských úspěchy. Takhle jednou po práci, míním, že to bylo na jaře, jsem s velkou námahou nakoupil nedostatkové ovoce a šel za Václavem Havlem na internu do nemocnice Pod Petřínem. Prý už mu je po tom zápalu plic lépe a může přijímat návštěvy rodinných příslušníků a přátel. To jsem se dozvěděl od Aničky Šabatové.

Maroda jsem našel na nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem přátel a rodinou na bílé lavici, celý chudák zbědovaný a hubený. Tak jsme tiše kecali o všem možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na chodbě dva "důkladně zamaskovaní" tajní. Já marodovi předal ovoce, však Václavovi to radost neudělalo. Olga mne poprosila, abych skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek a lůžko od alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla: "Jiří, hlavně se tam dostaň nenápadně, ať nemá Vašek žádné podezření." S tím, že si musím odskočit na záchod jsem úspěšně dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho nemocniční lůžko od pekelného zlořádu.

Jen pod matrací bylo na dvacet lahviček tvrdého alkoholu, pod polštářem jich bylo napěchováno pět a noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta igelitka od Olgy nestačila. Nakonec jsem ty l "vitamínové" dárečky od jeho přátel musel cpát do služebního kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu ku přátelům, když tu znenadání stál u mne Václav, který asi vytušil, co jsem s jeho ženou upekl za lumpárnu! Řekl jsem mu: "Vašku, Václave, to Tvoje dušinka Olga nařídila, já za nic nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě zničí, a potom, vždyť jsi vážně nemocen a potřebuješ se především uzdravit. Havel na mne vrhl prosebné oči: "Jirko, nech mi tu alespoň jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě poprosil na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou". Těm jeho smutným kukadlům alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu láhev rumíčku jsem mu strčil pod polštář.

Proč to píši. Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd.. se vydalo na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě rozkrádala a rozhazovala peníze o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do kriminálů atd. Své o tom ví i Petr Cibulka a další vězni svědomí, kteří se dostávali do vězení. Nebylo nás po těch kriminálech mnoho, ale peněz na nás se posílalo z celého západního demokratického světa a to hodně. Jednalo se o velké finanční částky, o které se disent dělil dokonce s režimem pěkně na půl! Do dnešního dne nedokázal Havel odpovědět prof. Janouchovi na otázku: Kam, že se poděly všechny peníze, které ze zahraničí posílal do tehdejšího Československa? To by především zajímalo bývalé politické vězně. A nešlo jen o peníze od profesora Janoucha, ale i od křesťanských organizacích atd.

Chcípali jsme ve vazbách, co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů jsme šli zesláblí s podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé výkonové normy, rozesílali jsme na všechny strany žádosti o nějaké peníze na nákup jídla, rozesílali jsme balíčenky s prosbou o zaslání dvukilového potravinového balíčku s nějakým jídlem, že máme hlad. Jídla ve vězení bylo málo a věru špatné. Polovina zubů se mi v puse rozsypala, hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem za dva roky vazby jen jeden balíček od Aničky Šabatové! Havel mi mohl poslat do vazby v Ruzyň na mé konto peníze - i další z té šlechty! Mohli zfalšovat odesílatele a peníze bych na vazbě dostal, ale nikdo mi nic neposlal. Ani ubohou jednu korunu!

V bytech šlechty Charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala. Havel a jeho parta, tyto hyeny dál prosila Západ, že peněz je málo, a o další a další peníze na advokáty žádala - povětšinou jsme měli ex offo - na balíčky atd. pro nás politické vězně. Jako prasata žila tahle parta, šlechta Charty 77 z našeho hladu, utrpení a sociální bídy! To se nikdy neodpouští! Patolízalové dostávali peníze ze západu na chlast a děvky! Jednalo se převážně o peníze, které měli končit v rodinách politických vězňů, aby nedocházelo k rozpadům manželství z finančních důvodů.

Celá tahle banda, spojená tak morální kolektivní vinou, dostala pak od Havla koryta. Skuteční bojovníci proti totalitě nedostali po roce 1989 nic! Byla tu vážná obava, že by tito militantní antikomunisté požadovali legálního zrušení KSČ a to podle dokumentu OSN z roku 1948, že by požadovali potrestání zločinců, odebrání jejich nakradených majetků, zákaz práce komunistů v justici, policii, atd. A pan V. Havel se přece na své tajné návštěvě v Moskvě - ještě před 17. listopadem 1989 - dohodl s tamní mocí, že k něčemu takovému nedojde. Proto si Moskva zvolila opilce Havla za nového prezidenta, člověka, který je ochoten ke "kompromisům", tedy zrady na vlastním národu, slabocha a megalomana, schopného podvádět, lhát a zapírat. K této morální deformaci inklinují především opilci! Pamatuji si, jak za totality objížděli kriminály záhadní mužíci v drahých oblecích s ruským přízvukem a prováděli s námi pohovory na téma: "Kdyby v této zemi došlo ke změně režimu.." Jen sondovali, jak jsme na tom s morálkou, jestli jsme ochotni zradit své ideály.

L.P. 199O. Psal mi z USA spoluautor připravované knížky k vydání "Dobrý voják Wolf" Stuart Rawlings, že by nutně potřeboval fotku pana prezidenta a moji maličkosti do knížečky, která má již vyjíti a že kvůli tomu musí urychleně letecky do Prahy. Já z toho nadšený zrovna moc nebyl, arciž knížečka měla být o mně a ne o V. H., ale Stuart mne ku focení nakonec v Praze přemluvil.

Setkání s bývalým panem prezidentem se uskutečnilo ve velmi krátké době v Rybárně. Jak ješita zjistil, že se bude fotit do USA, schůzku značně urychlil. Rybárna je, čtenáři, malá restaurace přímo pod okny domu Václava Havla hned u břehu královského vodotoče Vltavského. V restauraci, která byla vyhrazena jen pro pana prezidenta , tam již seděl pan kancléř, osobní miláček Sašenka, který se po bývalé člence KSČ paní R. Klímové stal velvyslancem v USA. Dále u stolu bylo několik přátel pana Havla a pár goril (StB) z jeho doprovodu.

Václav se u stolu líbezně usmíval a decentně lžičkou ujídal ze zmrzlinového poháru. Bylo na něm vidět, že mu chutná. Mr. Stuart udělal rychle pár snímků a objednal si kávu. Já peníze neměl a proto jsem vedle Havla seděl na suchu. Přítomná Olga, tedy jeho manželka, byla nadmíru spokojená, že manžílek není zase ožratý jako dělo a tudíž mají v rodině velký svátek. Aby ne, když si svého opilce dobře hlídala, aby se jako ničeho, co zavánělo alkoholem nenapil. Václav si objednal už třetí zmrzku a opět na něm bylo vidět, že mu pohár s jahůdkou chutná. "No vidíš, Václave, že to jde i bez toho chlastu", chválila svého abstinujícího manžílka Oluška.

Václav se mne ptal, co dělám a jak se vůbec mám. "Díky tvému nařízení, Vašku, že Wolf nesmí dostat žádnou práci v KC OF, ani jinou funkci, se mám fakt blbě. Ale to asi víš, ne? Bydlím dál v přístřešku za Jedličkárnou, v jedné malinké hygienicky závadné místnosti, a dál hážu lopatou uhlí do kotle." Tak jsem mu řekl popravdě, jak si náramně žiji. "Chceš snad, Vašku, popřít, že jsi nevydal ten příkaz o mé osobě a o dalších, jako je Petr Cibulka, Ruda Battěk… abys jen ty vynikl, likvidovals kolem sebe, megalomane, nejlepší lidi a ještě máš tu drzost se mne ptát, jak já se mám?" Byl jsem pěkně naštván. "Jdu pryč! Nebýt tady Stuarta, tak jsem k tomu focení nesvolil! Doprdele, co tu vůbec dělám! Jdu domů!"

Václav se mezi tím zvedl ze židle, začal se omlouvat a něco breptal, že musí někam nutně jít, potom udělal krok kupředu, však náhle přepadl přes židli, která stála před ním. Válel se tam pan prezident na zemi jako pytel ovsa! Paní Olga vyskočila ze židle a hnala se k ležícímu manžílkovi. Přičichla k jeho ústům, potom běžela k tomu zmrzlinovému poháru, také ho očuchala a už věděla, která bije! "Kdo mu do toho poháru nalil vodku!? Kdo to byl!? Dala jsem výslovný zákaz nedávat mu chlast!" zaječela paní prezidentová, poté běžela do kuchyně a tam vlastnoručně profackovala chudáka číšníka, jenž opilému Vaškovi nosil ty dobré "zmrzlinové poháry".

To fackování bylo z kuchyně zřetelně slyšet až do restaurace. Mezi tím hlava státu pomalu a vrávorajíc vstávala z podlahy a usedla na židli, kterou mu přistrčil pan kancléř. Doprovod a ochranka pana prezidenta se opravdu skvěle bavila. Jen pan kancléř, jako správný šlechtic se nesmál a s kamennou tváří pomáhal malému opilci ven z rybárny. Za celou tou bandou vyběhla nasupěná stíhačka, která svého Vašíka zase neuhlídala. "Tak tohle sis měl, Stuarte" vyfotit. Jak se náš ožrala povaluje po zemi jako čuně. Jó, to minule jsi ho, Stuarte, mohl vidět u něj v bytě . Nejenom nádherně opilého, ale ke všemu ještě pěkně pozvraceného!"

Můj kamarád z Kalifornie si v Praze udělal svůj vlastní obrázek o člověku, kterého obdivuje celý svět. Na tohle focení se opravdu nezapomíná a jsem rád, že k němu nakonec po mém velkém zdráhání došlo. Petr Cibulka tomuto člověku jednou u soudu řekl: "Vašku, jsi prase!" a měl a dodnes má pravdu..

Já to cibulkovské tričko s tím nápisem "Vašku, jsi prase", ještě mám a občas ho na sebe vezmu a také hrdě na veřejnosti nosím. Vím totiž, proč. On ten Cibulka v podstatě perfektně vystihl, jaký opravdu pan Havel po té morální stránce je.

Václava Havla jsem nikdy za svého kamaráda nepovažoval. Byl to podrazák a já s ním skončil už v den, kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku. Podle interního předpisu ministerstva vnitra - tento předpis se vztahoval na celý východní blok- propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů bylo propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský "pardon"! Nic totiž není zadarmo. Ani svoboda a každý si ji cení jinak! Doslova mne uráží, když mne někdo spojuje s opilcem a zločincem Havlem, či dokonce spojuje mou s jeho bezcharakterní osobu! Lumpovi Havlovi jsem nikdy nevěřil, ostatně alkoholikům a mužům, kteří se pusinkují s jinými chlapci se opravdu věřit nedá. Lehce se totiž dají vydírat a se svou morálkou jsou na štíru. Bratrům Havlíčkům se obecně v Chartě dokonce říkalo teplí bratři. Jako první s tím přišla paní Kamila Bendová z Karlova náměstí.

Jednou jsem si k ní přišel pro nějaká peníze. Potřeboval jsem na nákup fotografického materiálu, abych mohl ofotit dokumenty a poslat na Západ do exilového tisku. Měl jsem také hlad a prosil paní Kamilu, aby mi něco přidala na jídlo. Převážně se u ní stavovili lidé ze Západu, z křesťanských charit. Uváděla je do pokoje hned vedle vchodových dveří. Když vítal manžel byl vždy a výhradně v obrovských trenýrkách. V pokoji byl dětmi naschvál zničený a rozpadající se starý nábytek. Křesla, skříně - dobrá finta - umocňovaly dojem otřesné bídy, ve které paní Kamila žije s velkým počtem dětí. Každá návštěva ze Západu pak byla velmi štědrá. Za darované peníze se nový nábytek zásadně nekupoval. Starý poničený nábytek dál věrně sloužil jako kulisa bídy, ve které musí rodina žít! Tenkrát křesťanka paní Kamila otevřela velkou zásuvku u amerického psacího stolu a ta zásuvka byla narvaná západní měnou. Vytáhla 100 bonů a dala mi je. Potom nemohla tu zásuvku zavřít. Musel jsem s tím zavíráním zásuvky pomoci, tak byla narvaná penězi. Co se dál s těmi penězi dělo, nikdo neví. To ponecháme na svědomí paní Kamily. Vím jen, že tato šlechta si za peněžní dary opravovala své chatičky, chalupy atd., a to dá rozum, že na chudáky v kriminálech se potom peněz nedostávalo! Navzdory tomu, že jsem paní Kamile z vazby přes advokátku vzkázal, aby mi něco málo peněz poslala do vězení, že mám hlad. Bohatá paní Kamila - jedna z těch, která měla ve šlechtě přístup k penězům - mi ale nic neposlala. Asi si myslela, že mám ve vazbě dobré zaopatření! Po roce 89 mi řekla, že kdyby ona svým jménem poslala na moje jméno peníze do vazby, mohla by být charta 77 obviněna z toho, že financuje nepřátele socialismu a že by to vrhalo špatný stín na Chartu jako takovou a že i ona by mohla skončit ve vězení. Když jsem jí řekl, že na složenku nemusela vůbec uvádět své jméno prohlásila, že by jí mohl někdo na poště vidět: "Vždyť víš, všude má režim své lidi, a to i na poště, jak posílám peníze." Byl jsem smuten, když jsem viděl, jaké mají disidenti výmluvy! Jen aby nemuseli naplňovat svou křesťanskou povinnost.

Podobné se odehrávalo ve všech rodinách, kde se držel tak zvaný bank, tedy u lidí, kteří měli přístup k penězům. Pamatuji si, jak jsem jako šílený lítal po Praze, po bytech disidentů a sháněl peníze na balíček pro Jitku, která byla zatčena v souvislosti se skupinou SRA (Jan Wunsch). Zadarmo přepisovala dokumenty Solidarity z Polska. To vše se rozšiřovalo. Její maminka byla v plném invalidním důchodu a měla ještě jednu dceru. Na potravinový balíček prostě peněz neměla! Všude jsem byl odmítán a to i u Havlů! Až Anička Šabatová mi dala na ten balíček. Maminka Jitky plakala dojetím, že jí může za 100 bonů poslat hned dva balíčky s jídlem. To byl ten skutečný boj! Shánět pro lidi v kriminálech peníze, na kterých seděli hyeny! Peníze pro Jitku jsem ale od nikoho nedostal a já sám jsem kolikrát neměl na svobodě co jíst sám. Všechno jsem dával do focení. Potom jsem zjistil, že moje fotky v zahraničí signoval někdo úplně jiný! Zase bych zvracel, když si na to vzpomenu.

Nic se ale nedělalo zadarmo. "Funkce" v disentu se rozdávali jen ze známosti. Nejvíc jich měli bývalí komunisté, nebo děti bolševiků. Za funkci mluvčího Charty se bral tučný plat ve tvrdé měně a stejné tomu bylo u dalších menších funkcí. O dobře placenou funkci byla rvačka a tak o intrikaření a pomlouvání nebyla nouze. Dělalo se mi z toho špatně!
Havla jako alkoholika znala přece celá Praha. Když se vracel po roce 89 z Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě československá delegace, vyložená z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle brambor. Všichni totálně pod parou. Při další návštěvě v Německu musel být Havel převezen do tamní nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava alkoholem! Tak psal západní tisk!

Pamatuji se, ještě před rokem 89, když jsem jednou přišel k Havlům, abych tam vyžebral nějaké peníze na manželku Jana Wunsche. Věrka Novotná zůstala sama, manžel ve vazbě, dostal potom 3 roky kriminálu, ona s kojencem a bez koruny. Od režimu nemohla očekávat pomoc a tak jsem lítal a opět sháněl peníze. Paní Olga Havlová nebyla doma, aby své "malé dítě", Vašíčka uhlídala od alkoholu. Nu, její Vašíček se tam válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem, kterého pak udělal velvyslancem v USA. Opravdu nechutný pohled! Odešel jsem z tohoto bytu a navštívil Václava znovu. Bylo to o týden později. Nedal mi nic. "Ať se sama o sebe postará!" To byla jeho slova. Nevěřil jsem svým vlastním uším. Tohle mi do očí řekl velký bojovník za lidská práva!

Havel, a to se o něm ví i v zahraničí, je přímo chamtivý po všech cenách a vyznamenáních. Jeho zatím nedosažitelným snem je získat Nobelovu cenu za mír a nebo za literaturu. Není soudný a už vůbec není čestný člověk. Všechno je jen přetvářka a pokrytectví. Jeho ego sleduje pouze vlastní zájmy.

Všichni z HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) jsme krátce po roce 1989 protestovali proti tomu, že se ve Zlaté, Karlově uličce a na Karlově mostě propaguje bolševismus tím nejhnusnějším způsobem a to na veřejnosti prodejem ruských hadrů, čepic-ušanek, hodinek a odznaků-metálů, a jiné výprodeje z bývalé Sovětské armády. Náš protest nebyl nikde vyslyšen, prý neexistuje zákon, který by takovou propagaci komunismu zakazoval.

A pak jsme zjistili, že "čepičáři" mají nad sebou ochrannou ruku a to přímo z Hradu! Každý čepičář, který chtěl v centru Prahy prodávat ten hnus, musel se nejprve na úřadě Prahy 1 - jenž vydával povolenky k záboru místa pro prodejce vždy na čtvrt roku - prokázat složenkou 30 tisíc korun, které musel pan žadatel poslat na Nadaci paní Olgy Havlové! Teprve po předložení takového platebního dokladu - poštovního ústřižku - bylo čepičáři dovoleno, aby zaplatil Praze 1 za zábor na čtvrt roku a bylo mu vydáno povolení k prodeji s přesným vymezením místa. Jen ze Staroměstského náměstí až na Hrad těch čepičářů bylo na 60! Já jsem takovou složenku od jednoho čepičáře získal za lahvičku rumu, ofotil ji, napsal kritický článek "Za úplatu Nadaci Olgy Havlové budou možná povoleny k prodeji i drogy" a vše předal následně do ČTK, byť jsem to nabízel k otištění všemu tehdejšímu tisku.

Nikdo se však neodvážil něco takového vydat. Národ nechtěl slyšet pravdu, jak se krade, kšeftuje, korupčí, asi proto, že kradl a podváděl v tomto státě snad každý! Milejší mu byla lež, jak se budeme mít krásně a že je potřeba si jen utáhnout opasek. Já dnes říkám: Zlatý internet, kdy může svobodný člověk psát a šířit pravdu a nemusí se doprošovat poseroutků a zbabělců, zda mu kritický článek vydají, či nikoli.

Jediné Rudé Krávo vydávalo v té pohnuté době všechno a za to P. Cibulkovi patří dík. Proč o těch čepičářích vlastně dnes píši. Napsalo mi hodně lidí, že jsem po roce 1989 proti komunistům nic nedělal, a nyní, že jsem generál. Když tisk odmítá vydat jediný článek o pravdě, který se bojí zveřejnit, potom těch pár opravdových bojovníků nemůže nikdo slyšet. Málo lidem je asi seznámeno, že se ještě po roce 1989 dál MUSELO prostě psát samizdatově. Autocenzura byla snad všude.

Strach novinářů vydat něco proti Hradu, byť i sebemenší kritiku, svazovalo ruce i všem knižním vydavatelům. Knížky mnohých disidentů (býv. samizdaty) se soukromě tiskly soukromě z dosahu Prahy! Pravda se vydávala v samizdatech dál až do roku 1995! Příklad byl pravdou šílený Pepino Marci z Prahy. On moje články vydával a rozšiřoval a vydával i jiné "svobodné" autory. V podstatě jsme na tom byli stejně jako před rokem 89. Venku za hranicemi Česka se lidé v emigraci ještě dnes mylně a především hloupě domnívali a domnívají, že příchodem roku 89 se vše v tehdejších Československu změnilo ku svobodě.

Ano, byla tu svoboda slova, ale nikdo tu svobodu, tedy pravdu nechtěl slyšet a už vůbec ne vydávat. Média nasazovala lidem růžová sklíčka naděje, a mezi tím se potichoučku kradlo v miliónech! Teprve, až když přišel bulvár, televize Nova se tento národ pomalu probouzel ze snění, či spíše bych měl napsat z kocoviny, a s hrůzou zjišťoval, jaká je otřesná realita! Že se dál jen lhalo, že nám dál vládnou komunisté a jsou v podstatě zásluhou koktavého Vaška stále u moci!
Vyprávěl mi jeden člověk z oné zmiňované Nadace paní Olgy, že když přišla do Čech ze Západu nějaká nabídka ku pomoci - povětšinou se jednalo zdravotnické zařízení - všechny takové nabídky muselo ministerstvo zdravotnictví posílat nejdříve paní Olze a byla to ona, kdo vyřizoval všechny ty humanitární nabídky. Jen ona v této zemi měla na tom všem zásluhy, že jedině její Nadace zařídila to, či ono, že vše sehnala a obstarala pro děti.







Miloš Havel: Zrádce nebo spasitel?
Komunisté Miloše Havla téměř démonizovali: právě on lapil do osidel okupační kolaborace desítky filmařů a divadelníků. Ve své vile sváděl tento bohémský homosexuál mladé umělce k nezřízenému životu a dělal vše pro to, aby dosáhl přízně německých hodnostářů. Taková tvrzení se dají zpochybnit, třebaže mají reálný základ. Nesporné je, že nikoliv bohémství, ale jeho podnikatelskému pragmatismu vděčíme za filmy jako Kristián, Babička nebo Eva tropí hlouposti.


Přestože lze bez nadsázky považovat Miloše Havla za nejvýznamnějšího českého filmového podnikatele, dnes je vnímán jako strýc exprezidenta Václava Havla. Ve své době ale platil za mimořádně vlivnou osobnost, jejíž zájmy daleko přesahovaly filmové podnikání. Shodou okolností spadá vrchol jeho působení v české kinematografii právě do období nacistické okupace. Neexistuje nikdo, o jehož činnosti v oblasti české kultury by po válce před vyšetřovateli vypovídalo tolik svědků. Stejně tak neexistuje v této oblasti nikdo, kdo pomohl tolika lidem a kdo vyrobil tolik kvalitních filmů. Ovšem - za jakou cenu.

Mladý podnikatel
Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 na Zderaze u Prahy jako mladší ze dvou synů majitele stavební firmy Vácslava Havla. Rodina díky jeho podnikatelským úspěchům nabyla značného majetku a zařadila se mezi tehdejší pražskou společenskou smetánku. Jelikož se Havlovi léta podíleli na hospodářském vedení Národního divadla, měli úzké styky s řadou osobností kulturního života. Za první republiky Havlové sympatizovali stejně jako řada tehdejších podnikatelů s pravicovou Československou národní demokracií, Miloš Havel se stal dokonce na čas členem Národní obce fašistické. V roce 1920 dokončil Vácslav Havel obchodní a zábavní středisko Lucerna.


Havlové v té době vlastnili pět pražských kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm, v jejímž vedení Miloš seděl od devatenácti let. Po vzniku republiky se stal hlavním dovozcem americké filmové produkce na československý trh. Především díky němu zaplavily česká kina stovky westernů, jako byly slavné seriály Býčí oko či Červené eso, jimiž se inspirovali první trampové. Miloš Havel své tehdy velice nejisté podnikatelské aktivity na filmovém poli na rozdíl od jiných díky pevnému finančnímu zázemí své rodiny ustál.




Podivná restituce 2

13. června 2011 v 19:56 | převzato |  Ze života
xxxxxxxxxxxxxxxxxx
Havlovský Barrandov
Na začátku dvacátých let založili Havlové filmové továrny A-B.Obrovský úspěch jim přinesl jeden z prvních českých zvukových filmů: C.a k. polní maršálek. Bratr Miloše Václav pak začal s výstavbou vilové čtvrti na Barrandově, kde nechal vybudovat ateliéry pro výrobu filmů Lucerny.Díky jejich kvalitě dosáhla společnost A-B ve třicátých letech pod vedením Miloše Havla ve filmovém průmyslu téměř monopolního postavení. Výrobní komplex s kapacitou až osmdesáti filmů ročně odsoudil ostatní společnosti k živoření. V roce 1934 byla rozpoutána novinová kampaň proti výrobnímu monopolu společnosti A-B a proněmecké orientaci jejího vedení, protože Havel upřednostňoval německé firmy,s nimiž měl - stejně jako se zástupci Říšské filmové komory a německého ministerstva propagandy - výborné kontakty. To ale nebránilo Němcům, aby Miloše Havla po okupaci o ateliéry připravili. Už 16. března 1939 proběhl pokus českých fašistů o jejich převzetí, což Havel zmařil, ale hned druhý den poslal předsedovi České filmové unie a antisemitovi Václavu Binovcovi dopis, v němž ho informoval o rezignaci svých židovských ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a o propuštění židovských režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche. Ústupky nepomohly.V červnu odvedlo gestapo Havla do Petschkova paláce. Protože projevili okupanti o chod kvalitních českých ateliérů zájem, mělo vše proběhnout legální cestou. V e skutečnosti byl Havel šikanován a několik týdnů vězněn, než ustoupil nátlaku. Ztratil ve firmě majoritu, ale byl za své akciové podíly finančně odškodněn
Velký šéf
Miloš Havel zůstal nadále jako majitel největší české filmové výrobny - Lucernafilm - významným podnikatelem. Možná nejen pro své obchodní schopnosti, ale i pro své způsoby chování měl podle současníků ze všech producentů naší kinematografie nejblíže ke vžité představě o filmovém magnátovi. Navíc přímo fanaticky zaujatém filmem.
"Jednou přede mnou utrousil poznámku, že každý,kdo ve filmu něco znamená nebo znamenal, dříve či později bude v jeho službách," vzpomíná dramaturg Jindřich Elbl. Jeho bratr o něm mluvil jako o rozeném šéfovi, jenž dovedl svá přání nebo příkazy vyslovit tak, že mu mohl málokdo odporovat. Přestože prý nikomu neublížil, někteří podřízení se ho báli. Jedním z nich byl i Jiří Brdečka, který jeho povahové rysy popsal velmi detailně. "Mluvil tiše, zvolna, zdvořile a tímto způsobem uměl říkat laskavosti i arogance." Havel si podle něj promyšleně osvojil vystupování odpovídající jeho představám o velkolepé osobnosti: pomalé tempo gest a řeči, vady výslovnosti (neustále říkal místo prosím puosím) a nechával se titulovat pan předseda.
Mezi známými se mu říkalo pepř. "Kdyby Miloš Havel ještě žil, docela by oželel přátelské sympatie, protože se jimi, díky své samolibosti, mohl samozásobit. Na co si potrpěl, to byl úctyhodný obdiv,třebaže i prokazovaný s očividnou servilností. Ne že by neprohlédl jeho faleš - na to se při své inteligenci a mnohostranné podnikavosti příliš vyznal v lidech - ale atmosféra podkuřování zřejmě lahodila jeho narcismu. Vlastně měl smůlu, že se narodil v tomto století a v této zemi. Asi by dal přednost době a dvoru Ludvíka Čtrnáctého,ovšem za předpokladu, že by byl Ludvíkem Čtrnáctým." Potrpěl si na okolí typické pro hollywoodské samovládce, na kamarilu přitakávačů a podkuřovačů. Právě lidé nekvalifikovaní, ale snaživí a loajální měli velkou šanci zaujmout v přísné hierarchii Lucernafilmu významné místo. Přitom během války pobíral ve společnosti Lucernafilm mnohem nižší měsíční gáži než jeho špičkoví zaměstnanci. Pamětníci často připomínají Havlovu homosexualitu. I jeho bratr píše, že Miloš o ženy moc nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale "spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě" .Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. To by nestálo za zmínku, kdyby nebyla okupace. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor.Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp. Jiří Brdečka něco podobného zpochybňuje: "Zaměstnanci poctění jeho důvěrnější přízní neovlivňovali - jak tomu někdy bývá v podobných případech - chod podniku. Takové pokoutní vměšování pan předseda prostě nepřipustil. Především byl vždycky big boss."
Na hraně kolaborace
Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Stal se z něho obratný tanečník mezi vejci nesnadné protektorátní situace. Na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám londýnské vysílání poslouchal.
Nejproblematičtější byly večírky,které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty,podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli "rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni" .Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.
Miloš Havel byl na podobný způsob živo ta zvyklý už z předválečných let. Řada svědků dokládá jeho tvrzení, že vše dělal kvůli českému filmu. Styky s Němci mu měly umožnit pokračovat v práci, získávat informace o plánovaných opatřeních v české kinematografii, která mohl ještě včas zvrátit. Havel se pokoušel dosáhnout od opilých Němců pozitivních rozhodnutí, když se mu to nedařilo na úřadech. Podle něj bylo zastavení filmové výroby cílem okupantů, ale český film pokládal za natolik významný projev české kultury, že musel přetrvat za každou cenu. "A toho nebylo lze docílit jinak než vhodnou taktikou a stykem s Němci, jelikož český film byl přímo podřízen Němcům. S jinými Němci než filmovými jsem za války nepromluvil." Výjimkou byly jeho styky s německou zpravodajskou službou. V roce 1939 se seznámil s informátorem československé zpravodajské služby a agentem SD Paulem Thümmelem, který prosazoval Havlovy zájmy při prodeji ateliérů. Agentovo zatčení v březnu 1942 nahnalo Havlovi hodně strachu. Předtím mu totiž půjčoval kromě peněz i svůj vůz se řidičem, z něhož Thümmel vysílal tajné zprávy do Londýna. Za to agent vymohl například propuštění Jaroslava Kvapila z vězení a Josefa Scheinera z koncentračního tábora. Další nepříjemnost čekala Havla v roce 1944, kdy vypukla novinová kampaň týkající se okolností natáčení filmu Jarní píseň. Novináři se podivovali, jak mohla být režie svěřena nezkušenému Rudolfu Hrušínskému. Stejnými invektivami jako kolaborantští žurnalisté častovali Havla členové disciplinární rady Svazu českých filmových pracovníků i po osvobození. Lucerna byla podle nich "rejdiště pro zvrácené choutky".
Havel jako " všeobecně známý homosexuál shromáždil kolem sebe morálně zkažené mladé muže a potom je činil povolnými k svým činům. V poslední době zejména Rudolf Hrušínský ml., kterému dal za jeho povolnost ,udělat si film`, ačkoliv jmenovaný o filmové práci nemá ani ponětí. Na všech exteriérech měli tito homosexuálové skandály,takže Lucerna byla všeobecně známa jako semeniště pohlavně úchylných lidí." Pod obviněním je podepsán režisér komunistických propagandistických filmů nejhrubšího zrna (včetně snímku Vítězný lid z roku 1978) a předtím pracovník německého Pragfilmu Vojtěch Trapl. Havel vysvětlil obsazení Hrušínského tím, že ateliérový termín se uděloval na poslední chvíli a všichni jeho režiséři měli jiné závazky.
V roli zachránce
Kolaborace ovšem měla i své pozitivní stránky.Intervencemi u německých úřadů dosáhl Havel díky mimořádnému vlivu propuštění mnoha obyvatel protektorátu. Jeho přičiněním nemusely stovky českých kulturních pracovníků nastoupit na nucené práce do říše. V říjnu 1944 ho navštívili spisovatelé Václav Řezáč a Jan Drda se žádostí, aby u sebe zaměstnal spisovatele, kteří mají být nasazeni do práce. Havel jim vyhověl. V posledním údobí války zaměstnával i mnohem více herců, než bylo ve skutečnosti třeba.
Díky němu se oba vůdčí režiséři Lucernafilmu - Vávra a Čáp - mohli vyhnout pokořující spolupráci s německým filmem. Otakar Vávra po válce k Havlovi příliš vděku necítil. Již 9. června 1945 vyslechl Miloš Havel tajně telefonický rozhovor,v němž režisér naváděl tehdejšího člena závodní rady výrobního oddělení Lucernafilmu Hyku, aby na něj učinil udání. V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy a Václava Řezáče. Drda prohlásil, že mu bylo "vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany,jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil". Bratr Miloše Havla Václav přitom vzpomíná, že Drda byl ke konci války častým hostem v jeho vile, kde rád popíjel. Havel podporoval finančně rodiny zatčených i ilegální pracovníky. Zasadil se i o zastavení stíhání několika svých blízkých, mimochodem se jednalo i o Vítězslava Nezvala. Lucernafilm natáčel snímek Jenom krok s Oldřichem Novým jen proto, aby herce uchránil před pracovním táborem, což se nezdařilo. Havlovi se podařilo zmařit natáčení proněmeckého filmu Kníže Václav, a naopak obhajoval produkci českých vlastenecky laděných filmů, jako byla například v té době veleúspěšná Čápova Babička. Sám řekl, že s Němci se muselo bojovat takřka o každý metr filmu, který vyjadřoval českou myšlenku.
Na začátku války stál Havel před rozhodnutím, zda pokračovat v práci, a tím spolupracovat s okupanty,nebo se stáhnout do ústraní. Zvolil první alternativu, kterou obhajoval tvrzením, že si stačí přečíst vážené literární kritiky,kteří dodnes zdůrazňují velký význam českých filmů, jež Lucernafilm natočil za války. "Bylo to často jediné veřejné slov o,které náš lid slyšel." Pokud zvážíme všechny Havlovy aktivity, musíme dát alespoň částečně za pravdu jeho zdánlivě přehnanému tvrzení, že bez něj by "tisíce filmových pracovníků místo na českém filmu pracovalo v továrnách na kanóny".
Poválečný vděk
Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary,uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou. Havlovi přitížila svědectví Jana Drdy, Václava Řezáče a Lídy Baarové. V jeho prospěch vypovídala drtivá většina filmových pracovníků, což na předem daném rozhodnutí nemohlo nic změnit. Havel byl vyloučen z jakékoliv činnosti v české kinematografii. Snaha o Havlovo soudní potrestání byla nemalá, ale důkazy chyběly. Státní zástupce Jaroslav Morávek si vyžádal všechny jeho spisy,pokoušel se vypracovat žalobu podle velkého retribučního dekretu, a ještě Havla stíhat pro jeho provinění proti mravopočestnosti řádným trestním soudem. V případě, že by byl Havel lidovým soudem osvobozen nebo kdyby žaloba podle velkého retribučního dekretu nebyla možná, mělo se pokračovat v jeho stíhání podle malého retribučního dekretu.
V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, "úkoly však řádně neplnil". V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami.
LUKÁŠ KAŠPAR, REFLEX

Důkaz jak se zachází s informace

11. června 2011 v 21:31 | převzato |  Ze života
Tak se zachází se zahraničními informacemi.

Island
Média nás zásobovala do posledního detailu o nepokojích v Egyptě a Libyi. Mlčela však o revoltách a příkladné ukázce občanské revoluce, která se odehrála před dvěmi lety na Islandu, kde občané donutili odstoupit vládu a přepsat ústavu.
Právě proto, že případ Islandu je modelem občanské revoluce, byl tento případ ututláván. Cenzura revoluce na Islandu je nejlepším důkazem jak se zachází s informacemi, které můžou být nebezpečné pro politickou a ekonomickou elitu. Na Islandu lidé rezignovali na jakoukoliv podobu vlády, velké banky byly znárodněny a bylo rozhodnuto, že lidé nezaplatí dluhy, které vytvořili politici, protože je to problém špatné finanční politiky, ne lidí. V nové ústavě bylo zakotveno, že občan je hlavním politickým protagonistou, nikoliv politik. Island je v současnosti nejlepším příkladem mírové a důstojné reakce veřejnosti proti této moci, která dovedla zem i celý svět ke krizi. Islandský model, který ukazuje, že politici musí mít strach z reakce lidí, pakliže nebudou jednat ve prospěch nich. Ne ale strach o život ale o svoji kariéru.
Umlčená fakta o Islandu:
V roce 2008 byla znárodněna největší banka. Měna se zhroutila, trh pozastavil svou činnost.Země zkrachovala.
2009. Obrovské protesty před parlamentem, lidé donutí k rezignaci předsedu vlády a celý jeho vládní blok. Politici volají po splacení dluhu vůči Británii a Nizozemsku a to ve výši 3.500 milionů eur, což je částka, kterou má zem zaplatit v příštích 15 letech s 5,5% úrokem.
Rok 2010. Lidé jdou do ulic a vybojují si zákon o obecném referendu.
V lednu 2010 ho prezident odmítne ratifikovat, a oznámil, že ho bude konzultovat s EU. Lidé jdou znovu do ulic. V březnu se koná referendum, jehož výsledek je, že 93% lidí odmítne zaplatit dluh vůči Británii a Holandsku. Vláda byla donucena k tomu, aby zahájila vyšetřování, které má vyřešit právní odpovědnosti státních představitelů za krizi. Dojde k zatčení několika vedoucích bankéřů a manažerů. Interpol vydal rozkaz a všichni zúčastnění bankéři opouštějí zemi. Lidé dávají dohromady novou ústavu, která není kopií dánské ústavy jako to bylo doposud. Ústavodárné shromáždění složené z lidí přímo volených lidmi zahájilo svoji činnost.
V únoru 2011 a předložilo návrh ústavy na základě konsensu a doporučení. Musí být schválena parlamentem, který byl vytvořen po nových volbách. Toto je stručná historie islandské revoluce: odstoupení celé vlády, znárodňování bank, obecné referendum, uvěznění odpovědných lidí za krizi a přepsání ústavy přímo občany . Co se stalo na Islandu bylo pozorováno politiky jako je Merkelová, Sarkozy, Cameron, Zapatero, Berlusconi a další a vyhodnoceno jako nebezpečné projejich zkorumpovaný systém.
Bojkot informací o Islandu byl striktně dodržován tisíci novináři v rámci veškerého korporátního tisku, rozhlasu a televize. Masmédiím vladní vyjednávači údajně nabídli i v některých zemích daňové úlevy výměnou za mlčení. Ale přesto přese všechno se islandská revoluce šíří po celé Evropě. Postavila se tomuto zkorumpovanému a neudržitelnému systému a dává světu lekci z opravdové demokracie. Po celém světě bude známa a oceňována, dříve nebo později, a to navzdory vládě politických a ekonomických elit, které zapříčinily celosvětovou krizi.

Touha po svobodě nezná hranic
Přeložil Rudolf Černý

Něco pro zlepšení nálady

11. června 2011 v 14:14 | rcbabca |  Vtipy a něco pro zasmání
Něco na zlepšení nálady

Nový farář byl před svým prvním kázáním tak nervózní, že skoro ani nemohl mluvit.

Příští neděli, před druhým kázáním, se zeptal přítomného arcibiskupa, co má dělat, aby se uvolnil.
Ten mu poradil: "Kápněte si do vody trochu vodky, uvidíte,že po pár hltech budete trochu klidnější."

Farář poslechl a skutečně, cítil se tak dobře, že by dokázal
mluvit i ve vichřici. Po bohoslužbě se vrátil do sakristie, kde našel od arcibiskupa lístek:

"Vážený synu, příště si nalijte vodku do vody, ne vodu do vodky.
V dalším připojuji pár poznámek, aby se neopakovalo to, co jsem viděl na dnešní mši:

1) Na okraj kalicha není nutné dávat kolečko citrónu.
2) Ty kabinky v boční lodi jsou zpovědnice, ne toalety.
3) Snažte se neopírat o obraz Panny Marie, a už vůbec ji nemusíte objímat a líbat.
4) Máme 10 přikázání, ne 12.
5) Apoštolů bylo 12, ne 7, a žádný z nich nebyl trpaslík.
6) Našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Apoštoly nenazýváme JC & His Boys
7) Ježíš Kristus byl pomazaný, nikoliv namazaný.
8) Svatému Kříži neříkáme Velký Téčko.
9) David porazil Goliáše prakem a kamenem, není pravda, že by ho dojebal,ani mu nedal lekci, na kterou do smrti nezapomněl.
10) Jidáše neoznačujeme za zkurveného zmrda.
11) Svatého Otce se nesluší nazývat Papa Ratzi.
12) Bin Ládin neměl prsty v Ježíšově smrti.
13) Otec, Syn a Duch Svatý nejsou "Fotr, Junior a Strašidlo".
14) Panna Maria není Máňa, co to eště nedělala.
15) Svěcená voda je na požehnání, nikoliv na osvěžení zátylku.
16) Nikdy se nemodlete vsedě na schodech před oltářem.
17) Hostie nejsou brambůrky, tedy je nepřikusujeme k vínu, ale rozdáme věřícím.
18) Věřící vhazují příspěvky do pokladničky dobrovolně, nápis: "Vaše spropitné je můj plat" je tedy na pokladničce zcela zbytečný.
19) Hříšníci půjdou do pekla, ne do piči.
20) Při otčenáši je možno zvedat ruce k nebesům, ale ne se kývat do vlny.
21) Vaši iniciativu, aby si všichni přítomní zatancovali, hodnotím kladně,ale dělat vláček po celém kostele, to nemusíte.
22) Na konci modlitby říkáme Amen, nikoli Šlus, a z kazatelny se chodí po schodech, nejezdí se po zábradlí!

DŮLEŽITÉ:
Ten, co seděl v koutě u oltáře, a o kterém jste tvrdil, že to je buzík v sukni transvestita bez mejkapu, to jsem byl já. Doufám, že do příští neděle tyto nedostatky napravíte. Jinak, na druhé kázání to bylo celkem dobré.

xxxxxxxxxxxxxxx






Ženy a muži

9. června 2011 v 8:00 | rcbabca seniorka
Jestliže je některá z Vás pokleslá, vzpomeňte si, že…

1. Jste krásné pohlaví.
2. Nepotřebujete nosit kravaty.
3. Sedět se skříženýma nohama Vás nebolí.
4. Jestliže se rozhodnete dělat práci, která je jinak výhradně mužská, jste průkopnicemi. Jestliže se muž
    rozhodne dělat práci, která je jinak výhradně ženská, je gay.
5. Vaše inteligence je srovnatelná s inteligencí jakéhokoliv muže… a Váš vzhled je lepší.
6. Jestliže někoho zabijete a řeknete, že to bylo v době tzv. menstruačního syndromu, mnohdy se dočkáte
     zmírnění trestu.
7. Váš mozek má stejnou kapacitu jako ten mužský, přestože máte o 6 biliónů neuronů méně.
    Vaše neurony jsou tedy výkonnější.
8. Jste schopny věnovat pozornost více věcem zárověň.
9. Vždy víte, kde máte ponožky.
10. Manželka prezidenta je nazývána "první dáma". Manžel prezidentky je nula v pozadí.
11. Pokud se vdáte za následníka trůnu, budete královny. Jestliže si muž vezme následnici trůnu,
      stane se jen manželem královny.
12. Jestliže jste podváděny, jste obětmi. Pokud nás podvádíte, jsme paroháči.
13. Vy se rozhodujete, kolik dětí mít.
14. Cítíte, když se ve Vás dítě pohybuje.
15. Vždy víte, že se jedná o vaše dítě.
16. Máte mateřskou dovolenou.
17. Gynekologická prohlídka je příjemnější než vyšetření prostaty.
18. Jste monogamní… přestože je potřebné vyzkoušet několik mužů, dokud nenaleznete toho, který stojí za to.
19. Vždy jste přítomny narození našich dětí.
20. Kojíte.
21. Jste ozdobami svateb.
22. Každý někdy slyšel o inspirující "múze".
23. Žijete déle.
24. Jste odolnější vůči bolesti a infekcím.
25. Máte méně srdečních problémů.
26. Méně se potíte.
27. Máte přednost při nástupu do záchranného člunu.
28. Jste citlivější.
29. Ženy, které žijí samy, jedí zdravěji.
30. Máte mezinárodní den. Tedy jste okouzlující!

 V jednom městě vznikl obchod, ve kterém si může každá žena koupit svého muže.
Má šest pater a kvalita mužů roste s každým patrem.
Je v tom ale jeden háček: jakmile již žena vejde na vyšší patro, nemůže už sejít níž, pouze odejít východem bez možnosti návratu.
A tak vchází první žena s vážným zájmem o koupi muže.

V prvním patře vidí ceduli:
"Tito muži mají práci".
No, to už je něco, můj bývalý ani práci neměl - pomyslela si žena, ale podívám se, co je víš.

Ve druhém patře byl nápis:
"Muži zde mají práci a mají rádi děti"
Pěkné, ale podíváme se, co je výš.

Ve třetím patře byla tabulka:
"Muži zde mají práci, mají rádi děti a jsou neskutečně pěkní."
No čím dál tím lépe - pomyslela si - ale výš to už musí být....

Ve čtvrtém patře si mohla přečíst:
"Muži zde mají práci, mají rádi děti, jsou neskutečně pěkní a pomáhají při domácích pracích. "
Sladké, jak sladké...Ale zkusím ještě o patro výš.

V pátém patře stálo:
"Muži zde mají práci, mají rádi děti, jsou neskutečně pěkní, pomáhají při domácích pracích a jsou ďábelsky
  dobří v posteli".
No to je neuvěřitelné, přímo zázrak - pomyslela si žena - ale když to je tak skvělé tady, co musí být o patro výš!?!

A v šestém patře si velice překvapená žena přečetla:
"Na tomto patře již nejsou žádní muži. Patro bylo postaveno jako důkaz toho, že vám ženským prostě nejde vyhovět."




citát

8. června 2011 v 9:50
Tak toto je citát, který v sobě ukrývá nejvíce pravdy. Smích je jako lékař. Léčí lidské duše, ale my ho málokdy dokážeme k sobě připustit, když je naše duše chorá. Zřídkakdy se dokážeme zasmát, když nechceme. Proč? To ví málokdo. Pokud jsme v tom amoku špatné nálady či smutku, a bojíme se už i zasmát, je to s námi špatné. Tehdy by měl přijít onen úsměv. Jenom ti nejsilnější z nejsilnějších ho ale dokážou vyloudit. Je to jako odehnat doktora. V tomhle děláme chyby. Den, kdy se nezasmějeme naplno, jsme ani neprožili, jenom jsme ho - dá se říct - prospali. Miliony lidí na světě "prospí" celý svůj život. Ale každý má právo na smích. Bez výjimek. Každý si to však nemyslí. Jsou lidé, kteří v životě nemají kousek štěstí a my, kteří ho máme, i když si to kolikrát neuvědomíme, ho vlastně odhazujeme tím, že nevíme, že štěstí je hned vedle nás. Stačí se ohlédnout...

Začínám se trošku zamýšlet nad problematikou světa, štěstí, smíchu, radosti, bolesti a smutku. Každý máme v sobě emoce, každý z nás už někdy poznalbolest, ale i radost. Asi je zbytečné říkat, že máme radši radost, nicméně bez bolesti by nebyl svět. Spousta radosti pochází z bolesti, i když si to třeba neuvědomujeme. Ovšem smutek, bohužel, může rovněž přijít i po radosti - například když prožijeme nějaké radostné období, na které se jenom velmi těžko zapomíná; a někdy člověk nedokáže zapomenout vůbec... Smích, samá radost ze života a potom přichází bolest, žal, slzy a dny bez úsměvů. To jsou dny, jež neprožijeme naplno. Umíráme. Prosím, snažme se vždycky smát i když to není nejlehčí. Někdy to stojí mnohé úsilí, ale vzpomínky nám zůstanou na celý život.
A taky bychom si měli uvědomit, že když vyloudíme úsměv na vlastní tváři, rozveselíme tím určitě minimálně jednoho člověka kolem nás. Vlastním úsměvem dokážeme pomoci ostatním. A co může byt lepší než pocit, že jsme na světě pro něco a že jsme někomu pomohli? Proto stojí za to se smát.
A ještě jeden důvod, na který jsem si vzpomněla je ten, že dobrá nálada a úsměv sice nevyřeší všechny naše problémy, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ji udržet. Pořád si ještě myslíte, že smích je k ničemu? Pokud ne, tak jste ti, kteří mi porozuměli, pakliže ano, nepomůže vám pravděpodobně už nic, nežli se nad sebou zamyslet. Nejste přeci takovy pesimisté, abyste se nemohli ani jednou za den zasmát!

Končím jak jinak než opět radou:
Smích si zaslouží každý a smát se je zážitek na celý život!
Takže se smějte, nebo špatně dopadnete!

Pocit nás vede dál a vybírá naši cestu životem...
Jen pamatuj, že vlny za tebou zmizí, v tento moment a na tomto místě, přes ten se už nikdy nevrátíš, zmizí a ty odpluješ dál svým mořem záhad a krás, jen nezpomal a nepotop svou loď, je jediná co máš a je tak silná, že na klidném moři pádí a vítr se do ní opírá, ale když příjde bouře a jedna jediná vlna, která se vrátila ji zahalí a zničí, půjde ke dnu s celou svou silou a jen na čas si ji budou připomínat jako zapomenutou, protože zmizí z očí, tak krásná, jak z mysli ještě nepostavená.

Zvířátka v lese se dohodla, že si postaví sídliště.
Vyšlou tedy do města mazanou lišku, aby sehnala potřebná povolení. Přešel den, dva, tři, týden... a liška nikde.
Po čtrnácti dnech se vrátí se staženým ocasem a celá zničená. Povídá: "35 povolení jsem sehnala, ale to 36.,
nejdůležitější, se sehnat nepovedlo".
Poté zvířátka vyšlou medvěda. Není sice nejchytřejší, ale je nejsilnější, takže by mohl ledacos zařídit, řekla si.
Přešel jeden den, dva, týden, a medvěd nikde.
Po měsíci se vrátí vyhublý, vystresovaný a říká: "35 povolení mám, ale to 36., to prostě sehnat nejde".
Vtom se přihlásí vůl, že by to zkusil ve městě vyřídit.
Zvířátka se pousmějí a praví: "Ty, vole? Když to nezařídila mazaná liška ani silný medvěd, ty tam nemůžeš uspět!"
Ale vůl se nedal odradit a vyrazil do města.
Za tři dny zvířátka po ránu vzbudil velký rambajs. Vstanou a vidí v dálce vola, jak si to maže k lesu.Za zády má bagry,
jeřáby, náklaďáky s pískem. Zvířátka se radují a diví zároveň, ptají se: "Vole, jak jsi to dokázal?"
Jednoduše", povídá vůl, "přijdu na úřad, otevřu první dveře - spolužák! Otevřu druhé dveře - spolužák!
Otevřu třetí dveře - spolužák

Je sice pravda, že mnoho mužů nenalezne v manželství vždy to, v co doufali. Na druhé straně je však pravda,
  že je tam naštěstí zřídka čeká i to, co si zaslouží. Charlie Chaplin






O demokracii

6. června 2011 v 6:00 | převzato a vlastní myšlenky |  Ze života

O demokracii, diktatuře a vládě lidu.


Hovoříme-li o demokracii a podíváme-li se blíže na její historii, obsah a způsob jejího uplatnění jako formy vlády, nemohu se zbavit dojmu, že nás někdo "tahá za nos". Již Aristotelovi byla podezřelá a vůbec se mu nelíbila, Winston Churchill se s ní smířil, protože sám nic lepšího nevymyslel a nám toto slovo zní jako slovo Boží, o němž pochybovat je kacířstvím a smrtelným hříchem. Jsem ateista a tak to risknu a zapochybuji. Maximálně si ušiju z ostudy kabát.

Posuzujeme-li demokracii, obecně ji vnímáme jako něco kladného, dobrého a prospěšného. Je to přece vláda lidu, protiklad diktatury a vlády jednotlivce nebo hrstky vyvolených. Symbolizuje nám občanská práva a svobody, pro nás v postkomunistických zemích také dostatek materiálních potřeb a skvělého konzumního života, který jsme tolik obdivovali na demokratickém Západě. Na otázku, jestli demokracii ano nebo ne, jednoznačně a bez přemýšlení odpoví naprostá většina dotázaných, že ano.
Takže jsem se rozhodla podívat se na tento fenomén trochu blíže. Bude to pohled laika a řadového občana, žádný fJen pár názorů neuměle seřazených do článku.
V demokracii je moc v rukou lidu, vládne ale opravdu lid, všichni, většina nebo menšina? Hovoříme-li o vládě, máme na mysli to, že někdo má moc a touto mocí někomu vládne. Předpokládá se, že většina sama sobě a menšině. Vládne-li někdo někomu, je to diktatura. Vládne-li ze svobodné vůle lidu, je to demokratická diktatura. Ve skutečnosti nevládne žádný lid, ale určitou částí lidu zvolená politická strana.Jednou za čas, při volbách, rozdá lid své hlasy a nadále již "do toho nemá co mluvit."

Kdo je vlastně ten LID? V našem případě asi 10,5 milionu občanů

Lid tedy vládne, ale komu? Kdo je ten "druhý"? Lid má moc. Nad kým? Když Aristotelés kritizovaldemokracii, říkal o ní, že se ve skutečnosti jedná o vládu malé skupinky bohatých - oligarchii. Vždy tu prý bude hrozit konflikt z rozdílného postavení chudých a bohatých. Uhodil hřebíček na hlavičku.


Historie nám ukazuje, že demokracie není vůbec o vládě lidu, vládě naprosté většiny občanů. Vznikla a 800. let se vyvíjela jako způsob rozdělení moci mezi mocnými, vlastně jen jako omezení absolutní moci jednoho panovníka a posílení moci šlechty a církve. Za celou dobu své existence se z 90% týkala jen bohatého a mocného triumvirátu - panovníků, aristokracie a církve. O otroky, nevolníky, námezdní dělníky, zaměstnance a prostý lid tu až do počátku XX. století vůbec nešlo! To jsou ony uctívané kořeny a tradice demokracie, prezentované "triumvirátem" jako vláda lidu a pro lid.
Teprve průmyslová revoluce, přechod od ručních manufaktur k strojní tovární výrobě, s růstem produktivity práce v průmyslu a zemědělství, nutností radikálních změn ve výrobních vztazích i způsobu života všeho obytelstva donutily onen "triumvirát" laskavě postoupit (alespoň na oko) demokracii jako politický systém všem občanům.
Politici, politilogové, filozofové a učenci se nedokáží jednomyslně shodnout na definici a podobědemokracie. Existují teorie o demokracii přímé, zastupitelské, liberální, většinové, pluralitní, křesťanské, sociální, lidové, autoritativní atd. Ani jedna teorie však nevyjadřuje skutečnou vládu lidu a tento způsob vlády je šalamounsky označován jako "nejméně špatný". Řečeno ústy Antonína Důry: Tento způsob vlády zdá se mi poněkud nešťastným.

Je přímo geniální z propagandistického a ideologického hlediska označovat něco špatného jako "nejméně špatné". Útok je prostě nejlepší obranou. Kritici demokracie jsou již v úvodu diskuze pacifikováni prohlášením - Ano, my víme že tento způsob vlády je špatný, ale nic lepšího zatím neexistuje! Tím již dopředu signalizují, že diskuze o demokracii je sice zajímavá a účelná, ale bezpředmětná. Zejména apologetové socialismu s jejich diktaturou proletariátu jsou fiaskem pokusu o jiný způsob vlády prozatím umlčeni a z diskuze vyřazeni.


Vláda jedné strany a vedoucí úloha KSČ v letech 1948 - 1989 je označována za totalitní diktaturu.Nemám dostatek informací o politickém a sociálním složení rad MNV, MěNV, ONV, KNV, ČNR, SNR a FS ČSSR abych mohla jednoznačně tvrdit, že to byli samí komunisté, že se volby nedaly sabotovat třeba vhozením neplatného lístku nebo se aktivně angažovat třeba v NF a tam říci na některé věci svůj názor. Členové stranických výborů na všech stupních rozhodně nebyli jen vystrašení přitakávači a hlupáci. Rozhodně se k přijímaným rozhodnutím seznamovalo a vyjadřovalo mnohem více lidí než dnes. A nejen vzdělaní lidé ve vysokých funkcích a straničtí funkcionáři, ale i prostí a "obyčejní" občané. KSČ samozřejmě upevňovala své pozice a svůj vliv na téměř všechno, ale současně měla na mysli i celospolečensky prospěšné hledisko, skutečně hájila zájmy naprosté většiny občanů, nejen své a svých členů. Bohužel, pro nesporné chyby své politiky se dnes to dobré, co pro občany udělala, nevidí. Můžete být sebeslušnějším a sebeváženějším občanem, ale jednou to nezvládnete, najdou vás ráno ležet opilého na chodníku a je z vás vagabund a ožrala.

Zmiňuji-li tu vládu jedné strany, koneckonců, kolik politických stran v USA se za posledních 200. let vystřídalo u moci? Republikánská strana od r. 1854 a Demokratická strana, jejíž základy položil již v r. 1792 T. Jefferson. Přitom v USA je asi 23 politických stran. Přesto si členové RS a DS dlouhodobě drží a ovládají většinu volených úřadů na federální, státní i místní úrovni. Konzervativní strana založená r. 1834 vládla Spojenému království po dvě třetiny XX. století a střídala se s méně úspěšnými Labouristy(zal. 1900). Tedy opět hra dvou stran na demokracii s pojistkou a požehnáním Sněmovny lordů a panovníka. Nejsou to svým způsobem také vlády "jedné" strany?

Nevěřím v tolik opěvovaný a uctívaný model vlády zvaný demokracie. Demokracie nevzešla z lidu a pro blaho lidu nebyla vytvořena. Má sice dnes jiné podoby, jiné formy působení, ale podstata podle mého názoru zůstává stejná - dělení moci mezi mocnými za formální asistence lidu.

PS.: omlouvám se za délku článku, já se prostě nedokážu stručně vyjádřit.

Některé informace jsou z historikých materiálů a některé z deního tisku.