Život s postižením

7. dubna 2011 v 19:42 | Radoslava Červíková |  Příběhy ze života přátel
V mém okolí žijí dvě rodiny s postiženými dětmi. Shodou okolností mají obě děti stejnou diagnosu a to mentální retardaci.
Je mezi nimi věkový rozdíl. Rodina Dvořáková má postiženou dcerušku, které je v současné době již 28 roků a rodina Morávková má postiženého syna kterému je 22 roků. Nechci ve sém povídání psát o nemoci postižených ale o přístupu jednotliých rodin k postiženým členům. V každé rodině jsou ještě mladší děti, které jsou zdravé. Mezi sourozenci je v obou rodinách dva roky rozdíl a mladší dítě je vždy opačného pohlaví.
Dvořákovi zjistili postižení své dcerušky kolem druhého roku když se měl narodit mladší sourozenec. Malá holčička ještě nemluvila a byla hodně pozadu ve vývoji za ostatnimi vrstevníky. Maminka se za ní styděla a tak malá holčička trávila většinu času před tím než měla jít do školy, na vesnici u babičky mezi zvířátky a se starou babičkou své matky které bylo v té době kolem 70 let a o malou holčičku neměla moc zájem. Když se narodil malý bratříček, tak holčičku všichni od něj odstrkovali aby mu neublížila a pod. Když měla holčička jít do první třídy tak psycholog doporučil odklad nástupu do první třídy.Protože děvčátko je v září a její bratr v květnu nebo v dubnu, nastupovali do první třídy společně. Chlapci se všichni věnovali a malá školačka si musela pomoci sama. Po půl roce byla přeřazena do speciální základní školy a tam byla spokojená, protože tam ji nikdo neponižoval ani nenadával do debilů a pod.Já jsem ji osobně poznala když jí bylo 23 roků a jak to v rodině chodilo do té doby tak to znám jenom z doslechu. Mladá žena když jsem jí poznala tak se bála zvýšeného hlasu, pohlazení a hlavně cizích lidí a cizího prostředí. V současné době žije 5 let v rodině mé kamarádky a jejího přítele, který je dívčiným prastrýcem (strýc jejího otce) Je u nich spokojená a hlavně bez záchatů a bez stresů. Vlastní rodina za ní vůbec nejezdí. Mladá dívka uvaří sama oběd, chodí s nimi nakupovat a byla s námi se mnou a s mojí přítelkyní na výletě ve Vlčnoě na Jízdě králů. Moji kamarádku oslovuje babičko a mě říká teto. Moc jí trápí proč je její vlastní rodina taková a proč ji nenavštěvuje. Když se zeptá kdy by se mohla přijet podívat tak nikdo na ni nemá čas.Prostě vlastní rodina ji odepsala.
Rodina Morávková má opačný přístup ke svému synovi.Postižení bylo u něj zjištěno také přibližně před druhými narozeninami. Rodiče hned začli hledat odbornou pomoc a chlapci se věnovali. Když se narodila malá sestřička tak ho maminka zapojila do péče o ni, tu podal plenku při přebalování, tady dal miminku dudlíka nebo ji pohoupal prostě pomáhal jak zvládl.Když měl jít do první třídy tak mu byl taky doporučen odklad. Rodiče však chtěli aby obě děti chodily spolu do třídy a tak to také dopadlo. Mladší sestřička svému bratrovi pomáhala a tak chlapec ukončil základní školu, sice né s vyznamenáním,jako jeho sestra, ale s dobrým prospěchem. Obě děti byly přijaté na střední ekonomickou školu. Dívce to šlo velmi dobře a u chlapce rodiče po půl roce požádali o individuální studijní plán který mu byl umožněn. Dcera je již první rok na vysoké škole a chlapec, vlastně už mladý muž bude letos maturovat. Je pomalejší ale na první pohled na něm není patrné žádné postižení.Péče a vytrvalost celé rodiny přineslo ovoce. Jak to bude dál to se uvidí.

P.s. Jména osob jsou změněna, ale příběh je pravdivý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama