Březen 2011

Opět něco pro dobrou náladu

30. března 2011 v 16:55 | Radoslava Červíková |  Vtipy a něco pro zasmání









Setkání spolužáků ze základní školy po 50letech

30. března 2011 v 9:00 | Radoslava Červíková |  Vzpomínání
V prosinci 2008 na setkání spolužeček v Milevsku jsme se dohodly, že bychom na léto 2009 mohli dát dohromady setkání spolužáků po 5O letech od ukončení základní školní docházky.Bylo nás celkem osum. Někteří spolužáci žijí v Milevsku, nebo v blízkém okolí. Každý věděl o někom konkrétním. Náš styčný bod byla spolužačka Jana, která žije nepřetržitě v Milevsku. K ní putovaly zjištěné adresy a informace. Termín setkání byl přizpůsoben i příletu Heleny z USA do Čech. Během jara se všechno upřesňovalo a nakonec jsme daly dohromady 52 jmen a adres z obou osmých tříd, protože jsme v roce 1959 končili dvě osmé třídy A a B. Z učitelů jsme sehnali jenom pana učitele Lejčara, protože jeho dcera Iva chodila do třídy s námi, ten jediný byl živ, nebo lepe řečeno se nám nepodařilo sehnat ostatní učitele.Nakonec jsme se shodli na datumu 9.května ve 14 hodin v jedné nové restauraci v Milevsku.Byla to sobota a tak jsem byla moc zvědavá kolik se nás tam sejde.Já jsem jela do Milevska autem, zaparkovala jsem jej v jedné postraní ulici a když jsem šla k náměstí, tak po druhém chodníku šla paní, asi tak stejně stará jako já no samozřejmé byla to jedna ze spolužaček. Ona mě ihned poznala, protože jsem prý podobná mojí mamince, kterou si pamatovala. Bláža v současné době bydlí v Brně a v Milevskku má bratra.

Když jsme s Blážou přišly do zamluvené restaurace tak tam čekala již spolužačka Maruška Kotrbů, která bydlí v Č.Budějovicích a přijela vlakem.To bylo asi třičtvrtě na dvě.Během čtvrt hodinky se začli scházet i ostatní spolužáci. Bylo kouzelné jak jsme se všichni navzájem poznávali. Já jsem znala jenom děvčata se kterými jsem se setkala na předvánočním setkání s Helenou.Spousta spolužáků se znalo, protože bydlí v Milevsku anebo v okolí, já jsem nepoznala nikoho, protože jsem se v 18 letech odstěhovala za zaměstnáním mimo Milevsko a pak už jsem jezdila jenom na víkend. Celkem se nás sešlo 33 spolužáků. Zahájili jsem naše setkání vzpomínkou na ty, kteří se už nemohli dostavit. Každý musel říc něco o sobě, kde žije, kolik má dětí apod. Potom začala volná zábava.

Na 16 hodinu jsem měli objednané občerstvení, každý si mohl vybrat podle své chutě ze čtyřech jídel.Těsně před občerstvením se dostavili ještě tři opozdilci.
Vzpomínalo se na výlety, které jsme absolvovali, na taneční, co kdo v životě dělal, jaké má školy a jak žije, to už probíhalo individuálně ve skupinkách.Bylo to velmi krásné setkání a určitě né poslední.
S některými jsem se již sešla při poslední návštěvě Helči v Milevsku a s některými náhodně při letošním Milevském maškarním průvodu.Jsem ráda, že jsem se tohoto setkání účastnila a podílela se i na jeho organizování. Všichni jsem vzpomínali na to hezké co jsme za školní léta zažili.

Kdo z návštěvníků bude mít zájem vidět i ostaní fotografie z tohoto setkání, tak si je může prohlédnou v galerii pod názvem Setkání spolužáků-

Internetové seznamování

29. března 2011 v 17:40 | Radoslava Červíková
Internetové seznamování používají převážně lidé, kteří jsou invalidní,nesmělí a nebo kteří nemají možnost jiného seznámení.
Před 30 lety se také lidé seznamovali přes inzeráty a nebo přes seznamovací agentury. Podle mého názoru to bylo také riskantní, ale přece jenom písmo hodně napoví. Dotyčný nebo dotyčná, kteří se chtěli seznámit dostali odpovědi dopisem a z písma a někdy taky z přiložených fotografii měli možnost si vybrat.
Když mi před jedenásti lety zemřel manžel, tak jsem si také do jedné seznamky podala inzerát. S několika pány jsem se setkala ale odradily mne jejich otázky: Kolik máte ušetřeno, máte domek nebo chatu a nejodpudivější byla poznámka jednoho zjemce tak pojď jdeme k tobě. To svědčí o tom, jací pánové převážně odpovídají na inzeráty vdov a nebo rozvedených žen.
Jsou všakk i takové internetové seznamky, které než zveřejní inzerát tak přijedou ověří si údaje, který inzerent uvádí, pořídí fotografii a pak teprve inzerát zveřejní. Tomu říkám solidní přístup.
Neodrazuji nikoho k seznámení po internetu, ale dávejte si dobrý pozor a uchazeče si několikrát prověřte.

Vtipy

23. března 2011 v 16:38 | Radoslava Červíková |  Vtipy a něco pro zasmání







Milevské maškary

20. března 2011 v 16:45 | Radoslava Červíková |  vlastní tvorba
Každým rokem o masopustním úterý,již od roku 1862 ožívá krásné jihočeské městečko Milevsko nebývalým ruchem. Přijíždějí návštěvníci z daleka i z blízkého okolí aby se podívali na pestrý maškarní průvod, který vyvrcholí na náměstí předvedením scének. V posledních deseti letech se tento průvod koná vždy v sobotu pře masopustním úterým.
Milevské maškarní průvody mají dloouhou historii a každý rok již od roku 1862 měly určitý ráz. Abych zde vypisovala celou historii a rázy jednotlivých roků, tak o tom se zájemci mohou dozvědět více v Milevském muzeu a nebo na netových stránkám. Velmi podrobně popisuje historii nejem maškar, ale i celého milevského kraje Josef Kytka v knize, která byly
vydána k 800 výročí založení města Milevska.



V letošním roce měly milevské maškary ráz Milevské maškary míří do české knihy rekordů.
A skutečně se podařilo. v sobotu 5 března ve 13 hodin začalo na náměstí v Milevsku masopustní veselí. Bylo krásné slunečné odpoledne a tak se začali sjíždět diváci z blízkého o dalekého okolí. Byli zde i z Brna, protože jsem s nimi seěla na lavičce ldyž jsme čekali na průvod. Komisaři Pelhřimovské agentury napočítali 626 osob v maškarním průvodu. Milevské náměstí bylo zaplněné diváky a i ulice kudy procházel průvod byly plné.
Zdá se že maškarní průvody v Milevsku zase ožily.
Kdo by se chtěl dozvědět o historii maškar v Milevsku tak se může podívat na www.milevskemaskary.cz
Fotografie v mé galerii jsou uveřejněné se souhlasem jejich autora


.

Taneční

19. března 2011 v 11:51 | Radoslava Červíková |  Vzpomínání
Když nám bylo 15 let tak byla nutnost zůčastnit se tanečních hodin a společenského chování.Naučili jsme se klasické tance, valčík,polku, tango ale i v té době moderní tance jako byl charleston nebo rumba. Sešla se nás tam většina děvčat ze základní školy. Tanečníci byly většinou starší o rok čí dva a byli to většinou učni z učňovské školy, kteří bydleli na internátě, ale byli mezi nimi i mladí muži, kteří měli již po vojně, to je že byli starší o 5 nebo 6 let než mi děvčata. Dívky a mládenci,kteří chodili do kurzu závodního tancování byli jako asistenti tanečního mistra a jeho partnertky. Taneční probíhaly od října jednou týdně a končily v lednu plesem-věnečkem.Do tanečních nás děvčata doprovázely většinou maminky, ale i chlapcům, kteří bydleli ve městě dělaly garde maminky.Mládencvi se většinou k maminkám moc nehlásili, ale protože na malém městě se skoro všichni znají tak to bylo stejně zbytečné. To jenom na úvod jak to bylo vlastně s tanečními za mého mládí v roce 1960
Taneční většinou začínali tím, že se mládež sestoupila po délce sálu, tanečníci-pánové na jednu stranu a dívky na protější stranu. Na zahájení vždy taneční mistr přednesl něco o společenském chování a pak řekl kouzelnou větu pánové zadejte se, což byl pokyn pro pány, aby úprkem běželi pro dívku, kterou znali a nebo pro tu která se jim líbila. Maminky seděly v přísálí a nebo na balkoně a přísným okem ale i slovem hodnotily jak se který potomek chová. Ale to není ten důvod proč jsem se rozhodla tento příběh psát.
Mezi pány byl i jeden který byl starší, velmi pohledný a hlaně na svůj věk velmi nesmělý . V té době mu bylo 24 let a měl mladší sestru, kterou vlastně doprovázel, protože v té době již neměli dva roky maminku a tatínek nechtěl Růženku naši spolužačku bez doprovodu do tanečních pustit, takže se Ruda přihlásil taky. Byly jsme kamarádky od základní školy, které spolu absolvovaly i taneční, Růženka, Jana,Hana,Blažena,Ivana ,Helena a já-
Nám jako mladým dívkám se líbily mládenci o
dva nebo tři roky starší, ale Ruda byl již pro nás moc starý. Protože nás děvčata znal již od dětství tak nebylo divné, že Ruda chodil pro nás pro všechny střídabě tancovat. Uměl velmi hezky tancovat, ale co to bylo platné my jsme pokukovaly po chlapcích mladších. Po třech večerech v tanečních již každá z nás měla stálého tanečníka, který nás většinou doprovázel i domů. Většinou jsme chodily pohromadě, protože jsme bydlely v jedné části našeho města a Ruda chodil s námi. Hančin tanečník onemocněl a přestal chodit na kurzy. To byl signál pro Rudu, že se začal intenzivněji věnovat Hance, které to nebylo milé a tak jsme se domluvili s mládenci, se kterými jsme kamarádili, že Haninu budou před Rudou chránit a budou se střídat, aby netancovala jenom s ním.
Jednou to už bylo rok po tanečních moje maminka potkala Hančinu maminku a ta se jí svěřila, že Ruda byl u nich doma požádat, že by chtěl s Haninou chodit. Hanina maminka mu odpověděla, že do toho Hance nebude zasahovat a že se má snažit a když nebude Hanka do 22 roků vdaná tak ať o ni přijde požádat znova. Já jsem se v dávala v 2Oletech a protože můj manžel byl voják z povolání, tak jsem se stěhovala do města vzdáleného 80km od mého rodného města. Ztratila jsem kontakt se všemi kamarádkami a spolužáky i když jsem jezdila za rodiči, ale to většinou na sobotu a nebo neděli a to tak jednou do měsíce. Asi po dvou letech jsme už malým synem přijeli k babičce a dědovi na návštěvu a dozvěděla jsem se že se před týdnem Hanka vdala za Rudu. Mají dbě dcery a již také 4 vnoučata. To všechno jsem se dozvědělla na setkání spolužáků ze základní školly po padesáti letech,ale to už je zase jiný příběh.

Jízda králů Vlčnov

15. března 2011 v 8:00 | Radoslava Červíková |  Vzpomínání
Na podzim roku 2008 se ve schránce objevil informační leták jedné cestovní kanceláře z jižních čech,, která kromě zahraničních zájezdů nabízela i dvoudenní zájezd na Slovácko do Vlčnova na jízdu králů. Protože miluji Slovácko a hlavně kroje z této oblasti tak jsem se rozhodla, že se tohoto zájezdu zůčastním a vemu s sebou i 26 letou vnučku, která se mnou žije ve společné domácnosti. V pátek ráno v 6 hodin nás autobus vyzvedl před vlakovým nádražím v Písku. Cestou ještě přistoupili účastníci zájezdu ve Vodňanech, v Protivíně a dokonce i v Českých Budějobicích.Byli jsme ubytováni v Uherském Brodě, kam jsme dojeli ve 13 hodin. Po ubytování byl za hodinu odjezd do Vlčnova, kde probíhala tradiční pouť a večer v kulturním domě byl komponovoný program ,,Předání vlády".

Večer začal nástupen královské družiny, kterou tvoří chlapci a dívky, kteří v uvedeném roce dovrší 18 let., potom následovalo vystoupením folklorních souborů a celý večer byl ukončen přezetím vlády nového krále.

Druhý den v 9 hodin byla mše v místním kostele a potom byla celá královská družina přijata starostou Vlčnova



Po přijetí u starosty následovala jizda na ozdobených koních Vlčnovem

I když bylo velmi špatné počasí tak všichni účastníci zájezdu byly spokojeni. Celá tradice jizdy králů ve Vlčnově je podložena hystorickou události. Pro rodinu, která má krále je to velká čest. Králem může být hoch starý 8-11 let.

Lázeňská romance

14. března 2011 v 12:16 | Radoslava Červíková |  Příběhy ze života přátel
Psal se rok 1977 a kamarádka Hanka byla čerstvě rozvedená. Z předchozího manželství měla tři děti. 11 letého syna, 9 letou dceru a dvouletého syna benjamínka, který měl zachránit nefunkční manželství. Stres z rozvodu a i z předrozvodového období se podepsaly na jejím zdraví. Měla za poslední rok problém ze žaludkem, operaci slepého střeva a nakonec podrážděný žlučník. Lékař jí napsal návrh na lázeňskou léčbu a v dubnu 1978 odjela do Marianských Lázní. Co s dětmi. Přijela její 66letá maminka a já jsem jí pomáhala, bydleli jsme na stejném sídlišti a moje dvě děti byly stejně staré jako její dvě starší a chodily i do stejných tříd.
Když se Hanka vrátila po měsíci z lázní tak mi vyprávěla jak se tam seznámila s hodným člověkem který se jmenoval Pavel a byl také na léčení, ale byl o 18 let starší a to Hanku odradilo.
Život běžel dál, děti rostly a přišel rok 1985. Hanka byla po operaci žlučníku a v srpnu nastoupila do Karlových Varů na lázeňské pooperační doléčení.Přijela tam kolem 13 hodiny a recepční ji po zapsání do stavu informoval o domovním řádů a o tom, že večer se bude konat seznamovací večírek, kde se seznámí i s ostatními pacienty. Po schodišti vedle recepse sestupoval muž a Hanka poznala Pavla. Proto recepčnímu odpověděla, že už se nemusí s nikým seznamovat,, že tady má známého pána, který právě sestupuje po schodišti. Pavel to zaslechl a byl překvapený. Zeptal se Hanky odkkud že se znají a ona mu odpověděla že z Marianských Lázní v roce 1978. Když se domluvili kdo je kdo tak bylo vše jasné, Hanka byla o osum let starší a o patnáct kilo lehčí, Pavel byl pořád stejný. Oba byli volní Hanka stále rozvedená a bez partnera, Pavel stále svobodný. Celý pobyt v lázních strávili spolu a v poslední den, když se měli loučit, tak Hanku Pavel požádal o ruku a dohodli se že se v prosinci vezmou. Pavel v Praze kde bydlel vše zařídil a objednal svatbu na 13.prosince na Libeňském zámečku. Hanka to nikomu neřekla, že se bude vdávat ani dětem. Její rodiče v té době již nežili. Mne požádala týden před termínem svatby, abych jí šla za svědka. Ráno jsme odjely do Prahy v 11 hodin jsem odsvědčila svatbu a navečer jsem se vrátila domů. Hanka přijela v sobotu večer. Dětem Hanky to nebylo divné, byly již velké a dokázaly se o sebe postarat.Máma jim navařila a 17letá Markétka to ohřála a klukům naservírovala.
Hanka připravovala Vánoce a její děti nic nevěděly, že je maminka vdaná. Na štědrý večer kolem 16hodiny, když Markétka připravovala slavnostní stůl tak jí Hanka řekla aby připravila o jeden talíř navíc, že budou mít návštěvu. Pavel čekal od 14hodin u nás. Bylo 17hodin a Pavel zazvonil u Hančiných dveřích. Hanka otevřela a dětem Pavla představila jako svého manžela. Starší dvě děti to přijaly rozpačitě a nejmladší reagoval takto. Než šli ke stolu, tak Pavel seděl v obýváku. Nejmladši Hanky syn si před něj stoupl, dal si ruce v bok a vážným hlasem prohlásil: člověče jak já Ti budu říkat, tátu mám vlastního, strejdů mám jak když naseje, víš co já Ti budu říkat Pavle a budu Ti tykat. Ledy byly prolomeny a Hanka mi vyprávěla, že to byly jedny z nejkrásnějších Vánoc které prožila.
Po Vánocích společně řešili,jestli se přestěhují do Prahy a nebo zda zůstanou v Kutné Hoře, kde doposavad bydleli. Nejstarší syn Hanky nastupoval v září 1986 na vojnu, Markétka studovala střední školu v Čáslavi a v roce 1987 měla maturovat, s nejmladším to byloo nejjednoduší. Nakonec se společně domluvili, že se Hanka s nejmladším synem v létě o prázdninách přestěhují do Prahy. Pavel dostal bojový úkol, aby se snažil vyměnit svoji garzonku alespoň za 2+1. Markétka nechtěla přestupovat na jinou školu v Praze, a tak se Hanka dohodla s otcem svých dětí, že Markétka zůstane v Kutné Hoře bydlet se svým otcem.Pavel je navštěvoval skoro každý týden a někdy se dohodli a jeli na víkend do Prahy. Náhoda je mocná čarodějka a nebo snad ostud, nevím? V květnu přijel Pavel za dětmi a Hankou s radostnou zprávou, že sehnal výměnu za dvoupokojový byt s kuchyní a jídejnou, ve stejném bloku, ale o dva vchody vedle.Pán, který v tomto bytě bydlel se svojí manželkou tak v únoru ovdověl a nechtěl v tom bytě již dále bydlet. Pavel vše v Praze zařídil a začátkem prázdnin se Hanka stěhovala do Prahy. V květnu ke svým 40narozeninám však Hanka dostala, ještě jeden dárek,čtrnácti denní dovolenou s dětmi Markétkou a benjamínkem u moře v tehdejším SSSR na Krymu. Nejstarší syn s nimi nechtěl jet, že si chce užít poslední dovolenou před odchodem na vojnu. Z dovolené se všichni vraceli do nového bytu v Praze. Markétka jezdila za bráškou a Hankou do Prahy každý týden a tak jsem měla stále čerstvé zprávy o tom jak se Hanka má. Roky utíkají jako voda a byl tu rok 1990. Hanka připravovala svatbu Markétky. Pomáhala jsem jí s pečením a přípravami. Protože Markétčin nastávající byl také z Kutné Hory, tak se svatba konala tam. Ženich si pro nevěstu přišel k nám kde bylo vše připraveno, jako by to byla moje dcera.
V předvečer svatby, když jsme měli vše připravené, tak jsme já Hanka a Markétka seděly v kuchyni a vedly takové ty ženské řeči. Najednou Markétka chytla Hankku kolem krku a doslova jí řekla: Mami víš já se Tii divím, jak jsi to s tím tátou těch dvanáct let mohla vydržet. Já mám stejně radši Pavla než vlastního tátu.
To je konec příběhu Hanky a Pavla.

p.s-:jména osob i místa jsou změněna, ale příběh je pravdivý.

Jak jsem našla kamarádku

13. března 2011 v 13:45 | Radoslava Červíková |  Vzpomínání
Když jsem si pořídila notebock, tak první co jsem udělala, tak jsem si prohlídla na seznam.cz rubriku spolužáci a seznámení. A asi třetí nebo čtvrtý inzerát zněl asi v tomto smyslu. Jsem rodačka z jižních čech z Milevska a protože žiji v zahraniční, tak hledám kamarády a spolužáky pro dopisování a možná i setkání.
Protože jsem také rodačka z Milevska, a po čtyřiceti letech jsem se vrátila zpět do rodného kraje,tak jsem ihned odpověděla, napsala jsem svoje křestní jméno, které v té době kdy jsem se narodila (v roce 1945) bylo dost neobviklé. Schválně jsem ji nepsala svoje přijmení za sobodna a druhý den jsem na emailu měla odpověď.Skutečně to byla moje spolužačka. To byl srpen 2006. Helena tak se spolužačka jmenuje mi mimo jiné napsala, že žije v USA a minimálně jednou někdy i dvakrát do roka jezdí do Milevska, kde žije její bratr a maminka, které v letošním roce oslavila 90 narozeniny.
V září 2006 mi Helena napsala,a že začátkem prosince přijede do Milevska a že by se se mnou ráda setkala. Tak jsme se domluvily, že až bude v Milevsku, tak že se sejdeme.
5.prosince jsme se měly setkat v jedné kavárně v Milevsku. Moc jsem se na toto setkání těšila protože jsme se neviděly od ukončení 8 třídy základní školy. Odpoledne 5.prosince jsem vzala auto a jela do Milevska, protože žiji na vesnice na písecku Jaké bylo však moje překvapení když jsem vstoupila do kavárny. U stolu sedělo 6 žen a jeden muž. Všichni čekali na mne. Helenu jsem hned poznala, protože mi poslala na mail nějaké fotografie. Ostatní byly také spolužáci, kteří žijí v Milevsku a nebo v blízkém okolí a když se dozvěděli, že přijedeu za Helenou do Milevska tak mě chtěli taky vidět.Na tomto setkání jsme se domluvily, že zorganizujeme setkání spolužáků po 50 letech od ukončení základní školní docházky, ale to už je zase jiný příběh.

Na úvod

13. března 2011 v 12:47 | Radoslava Červíková |  Na úvod
První pokus o psaní do blogu. Jsem začátečník a toto je první pokus jak to budu umět. Spousta kamarádů z internetu má své blogy a tak to chci také zkusit. Uvidím jak se mi to povede. Prosím o objektivní posouzení a zhodnocení a rady od zkušených blogerů.