Život Ti posíllá motlitba

3. listopadu 2012 v 12:16 | převzato |  Vzpomínání
Vesmír nám do cesty neposílá jen lidi, které bychom sami chtěli. Posílá k nám i ty, kterých přítomnost a pomoc na naší cestě potřebujeme. I když nás zraní, opustí nebo nás milují jen proto, abychom se díky nim mohli stát takovými, jakými máme být.
Drahý Vesmíre, žena, která čte toto, je krásná, úžasná a silná a já ji
mám opravdu ráda. Pomoz jí prosím žít její život a přiveďji k naplnění!
Podporuj ji, prosím, a pomoz jí být ještě lepší, než by si to ona sama
dokázalajenom představit. Chraň ji celý čas, pozdvihni ji ve chvílích, kdy to nejvíc
potřebuje dovol jí pocítit, že kráčíš spolu s ní, aby se mohla vždy cítit
bezpečně.
 

Stará žena

3. listopadu 2012 v 12:10 |  Ze života
Mladá dívka je pořád ve mně
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohle to vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami sladký život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je amen.
Kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však uprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu, Teď už - MNE uvidíte!

U dědy a babičky

22. května 2012 v 11:04 | Poutníci časem |  Ze života

Říká se, že prarodiče své děti vychovávají a prarodiče svá vnoučata rozmazlují. Ovšem může nastat i opačná situace, a to tehdy, když se prarodiče na svou roli babičky či dědečka ještě zdaleka necítí. Cílem obou skupin by mělo být najít kompromis a stát se skutečně dobrým prarodičem. Přední čeští odborníci nám poradí, jak na to.

V poslední době se tvrdí, že řada lidí si dovede vychutnat až dětství svých vnuků, ne dětství svých dětí. "Je to pochopitelné," tvrdí socioložka Jana Dufková. "Rodič se snaží všechno stihnout a má spoustu povinností. Oproti tomu prarodič, zvlášť je-li již v důchodu, je ten, kdo nemusí hlídat hodiny, aby stačil nakoupit a uklidit, ale naopak si může s vnoučkem hrát s vědomím, že si prostě hraje, ne s vědomím, že za pět minut musí skončit, protože má jinou práci."
Proto také podle Jany Dufkové mají starší lidé a děti k sobě blízko. "Souvisí to s tím, co už jsem nastínila. Střední generace je vytížena všedními záležitostmi a vyděláváním peněz, ale dětství je v mnohém podobné stáří - nikam nespěchá, může určitou aktivitu vykonávat z čiré radosti a tím si ji skutečně vychutnat."
"Rodiče pracují a mají starosti o rodinu a její zabezpečení. Logicky pak mají méně času na dítě, jsou nervóznější… Naopak prarodiče mohou mít více času, relativně i více pohody a klidu, a právě to je jejich priorita…," opakuje stejné pravidlo psycholožka Marcela Süsslandová.
Kompetence se nesmějí překračovat
Podle psychologických výzkumů kontakt prarodičů s vnoučaty dětem velmi prospívá. "Tam, kde mají rodiče vysoké nároky a jsou přísní, může být dítě pod tlakem a často nachází pochopení u prarodičů, kteří s ním, jak se říká, »drží basu«," říká PhDr. Karel Humhal. Pozor však na hranice.
"Prarodiče mohou poradit, pomoci, ale vždy pouze v rámci nezasahování a nevměšování se do kompetencí rodičů," varuje psycholožka PhDr. Marcela Süsslandová. A známý český psychiatr Jan Cimický dodává: "Strašně důležité je uvědomit si, že děti dospěly, vylétají z hnízda a vytvářejí rodinu, a to podle svých představ a nikoli podle iluzí, představ, přání a tužeb svých rodičů. Tady musí být pupeční šňůra přeříznuta a vlastní zkušenost, byť bude bolestná, si musí mladí udělat sami!"
Neradit, prosím!
Jan Cimický je přesvědčen, že rodiče dospělých dětí si musí uvědomit, že jakákoli dobrá rada je naprosto nepřijatelná.
"Názory starších a mladých mohou být často protichůdné a jako v každém soužití, i tady záleží hodně na dohodě, domluvě, kompromisu," doplňuje jej PhDr. Marcela Süsslandová.
Kdo by měl ustoupit? "Pokud se jedná o výchovu dítěte, měly by být upřednostněny názory rodičů, protože oni jsou zodpovědní za výchovu vlastního potomka," je pevně přesvědčena.
Časopis Generace

 


Dopis matky dceři

19. května 2012 v 17:45 | rcbabca seniorka |  vlastní tvorba

Dopis matky pro dceru:
"Má drahá holčičko, v těchto dnech, kdy vidíš, jak stárnu, bych tě chtěla poprosit, abys byla trpělivá, a především, aby ses pokusila porozumět tomu, čím si procházím. Pokud při našem rozhovoru opakuji tisíckrát tu samou věc, nepřerušuj mě prosím slovy "Vždyť jsi mi to říkala před chvíli"…jen mě prosím poslouchej. Pokus si vzpomenout na časy, kdy jsi byla malá a já ti mohla číst každou noc tu samou pohádku před spaním. Když se nechci jít koupat, nebuď zlá a nebraň mi. Vzpomínáš si, jak jsem se musela honit za tebou, když ses vymlouvala, abych tě přiměla se osprchovat, když jsi byla ještě malá? Když vidíš, jak jsem ignorující vůči novým technologiím, dej mi prosím čas, abych se s tím naučila pracovat, a nedívej se na mě tím svým způsobem… pamatuj, zlatíčko, že jsem tě trpělivě učila dělat mnoho věcí jako slušně jíst, oblékat se, česat si vlasy a vypořádávat se každý den s životními zkouškami…
V tomto období, kdy vidíš, jak stárnu, tě žádám, abys byla trpělivá a aby ses hlavně pokusila porozumět, čím si procházím. Pokud někdy ztratím nit a nevím, o čem jsem mluvila, dej mi prosím čas, abych si mohla vzpomenout, a pokud to nedokážu, nebuď nervózní, netrpělivá ani arogantní. Jen věz ve svém srdci, že nejdůležitější věcí je pro mě být s tebou. A když mi mé staré, unavené nohy nedovolují, abych se pohybovala tak rychle jako dříve, podej mi svou ruku stejným způsobem, jakým jsem ti já podávala tu svou, když ses poprvé učila chodit.
Až přijde můj čas, nebuď smutná… jen buď se mnou a rozuměj mi, až se dostanu na konec svého života s láskou. Budu opatrovat a děkovat za ten dar času a radosti, které jsme spolu mohly sdílet. S velkým úsměvem a ohromnou láskou, kterou jsem pro tebe vždy měla, chci jen prostě říct, že tě miluji… má milá dcerko."


Nikdy nejsi osammělý

14. května 2012 v 13:03 | rcbabca seniorka |  Ze života
Nikdy nejsi osamělý, ač se Ti to tak někdy může zdát. Ve skutečnosti neexistuje žádné oddělení, všichni jsme Jeden.
Trpíme jen proto, že se snažíme oddělit od Jednoty. Mnoho lidí je dnes na frekvenci strachu - ale je nutno si uvědomit, že ze strachu jsme se nenarodili. Původem jsme bezpodmínečná Láska a Světlo. Strach jsme si vypěstovali tady. My sami. Naším úkolem v tomto světě iluzí je si to uvědomit a chovat se jako Láska, jako Jeden. Jsme tu proto, abychom milovali nepodmíněně. Někdy se nám to zdá těžké, Ego se snaží posuzovat, co je pro nás dobré a co ne. Ale můžu vás ujistit, že všechno je pro nás jen tím nejlepším. Každá zkušenost - i ta negativní nám pomáhá v našem duchovním Růstu. Pokud něco děláme špatně, Vesmír je dokonce tak laskavý, že na sebe upozorní. Každá naše negativní myšlenka, naše slovo nebo čin se vrátí zpátky k nám a odrazí se nám do těla. Nic se neděje náhodou - ani naše nemoci. Všechny naše nemoci jsou ve skutečnosti naše vlastní myšlenky. Pokud se Ti děje něco, co vnímáš jako negativní, zamysli se nad tím, co sám vysíláš. Nejen k druhým, ale i sám k sobě. Zamysli se nad tím, co sázíš - je to opravdu to, co chceš sklízet? Vysíláš Lásku a Světlo nebo negace a strachy? Vesmír nerozlišuje, jestli to, na co upínáš svou mysl, vnímáš jako dobré či nikoliv. Prostě Ti "sešle" ještě víc toho, na co myslíš. Ne nadarmo se říká, že na co myslíme, tím se stáváme. Pokud nejsi spokojený se svým životem, VŽDY máš možnost ho změnit. Ale musíš to udělat Ty sám. Změň své myšlenky, slova, své postoje, jednání - a změní se celý Tvůj život. A nikdy se neboj - to krásné na tom je, že ve skutečnosti není čeho :-) A ještě jednou opakuji - uvědom si, kým OPRAVDU JSI a tím se "znovu" staň - a už nikdy nezažiješ pocit osamělosti. Buď zářící Láskou a budeš milován - a stejně tak budeš milovat i svůj život :-

Důvěra je poutem které tiší náš vnitřní neklid a současně vzbuzuje potřebu svou důvěru prohlubovat.Nikdo z nás není této potřeby ušetřen.Máme-li alespon jednoho člověka,kterému důvěřujeme,překonáváme snadněji těžké chvíle,vede nás to k tomu,abychom byli upřímní,a dává nám to silu postavit se překážkám.Pokud v našem životě skutečná důvěra chybí,pokud máme pocit,že je příliš nebezpečné být upřímný a důvěřivý,velmi snadno můžeme ztratit i svou sebedůvěru,pravdivou představu o tom,kdo skutečně jsme.Vždy,když zpřetrháme pouto důvěry,vzdalujeme se přání,aby naše osobnost byla zdravá a mohla růst.Takovou ztrátu může uzdravit jen hluboké přátelství a intenzivní pocit nové důvěry.duševní a emoční zdraví je přímo úměrné tomu,jak blízko máme k ostatním lidem..............

Den matek

14. května 2012 v 10:58

Den matek je den, kdy vzdáváme poctu našim maminkám.
Slaví se v různé dny na mnoha místech po celém světě.
V České republice připadá Den matek na druhou květnovou neděli.
V tento den dávají děti svým maminkám dárky,
často vlastnoručně, pečlivě a s láskou vyrobené.
Poctu ženám - dárkyním života vzdávali již ve starém Řecku.
První historické zprávy o pravidelném slavení jakéhosi předchůdce dnešního dne matek pocházejí z Anglie ze 16.století, kde se uctívala tzv. Mateřská neděle (Mothering Sunday).
Slavila se na počest všech anglických matek v období zvaném Lent (tzv. 40-denní postní období od Velikonoc).
V den Mothering Sunday mělo služebnictvo volno k tomu,
aby se vrátilo domů a trávilo tento den se svými matkami, neboť mnoho chudých v Anglii pracovalo jako služebnictvo v bohatých rodinách, často daleko od domova.
V USA poprvé - v roce 1872 - Den matek navrhla oslavovat Julia Ward Howe jako Den míru.
Matka, která vychovala a vypěstovala ve svých dětech ušlechtilé vlastnosti, zůstávala v minulosti často v pozadí a nepovšimnuta.
Proto od samého zrodu tohoto svátku nikdo nepopíral, že by matkám měly být více nakloněny zákony a že stát by měl matkám a dětem hmotně pomáhat.
Myšlenka, aby se tento den oslavoval mezinárodně a pravidelně,
vznikla na počátku 20. století.
Zbožnou Annu Jarvisovou (1864 - 1948), matku 11 dětí, inspirovalo k založení Svátku matek úmrtí její maminky v roce 1906.
Kampaň zahájila v americkém stylu následující rok zádušní mší za všechny maminky na světě a 1908 jej už oslavovalo celé město Filadelfie. O rok později se již k oslavám Dne matek připojilo 45 států USA a další země všech světových kontinentů. V roce 1911 se Den matek slavil téměř ve všech státech.
Roku 1913 Kongres USA navrhl slavit každoročně vždy druhou květnovou neděli jako národní svátek věnovaný matkám.
V roce 1914 oslavy prvního národního Dne matek oficiálně vyhlásil tehdejší americký prezident Woodrow Wilson. J
ako symbol poděkování matkám byla určena květina - bílý karafiát.
V tento den matky nepracovaly, nevařily, neuklízely. Všechno potřebné obstarávaly muži s dětmi, které navíc maminky ochotně obsluhovaly. Dospělí posílali matkám pozdravy a blahopřání. Občané USA se zdobili květinou - bílou ten, komu maminka už zemřela a červenou ti ostatní.
Ve Spojených státech se také některé organizace snažily oslavu Dne matek rozšířit tím, že radily lidem, aby každý člověk psal nebo telegrafoval v tento den přání své matce a řekl jí, že na ni vzpomíná.
Každý voják, jehož matka již zemřela, tehdy obdržel bílou květinu a ten, jehož matka byla naživu, dostal květinu modrou. Tento zvyk se za 1.republiky těšil velké oblibě.
V Evropě se Den matek slavil poprvé v roce 1913 - konkrétně v Anglii.
Do Československa přišel Den matek kolem roku 1918, kdy zemi navštěvovalo hodně lidí z USA. Ideu šířila Čs. ochrana matek a dětí, Červený kříž, Sokol, Orel, katolické spolky i některé ženské komise při politických stranách. "Maminku máme každý jen jednu a je jediná, která nás nesobecky milovala. Dětmi se cítíme ve dvou stejně jako ve čtyřiceti letech, proto půjdeme slavit pod heslem Hold matkám," tak začínala výzva v Českém slově z roku 1924. Noviny zvaly na oslavu do Stromovky, kde se konal jeden z prvních Dnů matek u nás. Poprvé se ale slavil až 13. května 1923 v brněnském středisku Vesna Křesťanské asociace mladých žen (YWKA).
V období socialismu byl v zemích politicky orientovaných na tehdejší Sovětský svaz Den matek nahrazen Mezinárodním dnem žen (MDŽ).
Ke slavení květnového Dne matek se Československo volně vracelo po roce 1989, do všeobecného povědomí pak tento svátek na našem území opět vstupuje roku 1992, kdy byl při příležitosti Dne matek zorganizován velký happening v obchodním domě Kotva v centru Prahy.
Po listopadu 1989 se pomalu k této krásné oslavě maminek vracíme.
A tak je tu příležitost pro děti a otce dát jednou v roce své mámě či manželce nejen třeba kytičku, ale umožnit jí tento den opravdu oslavit. Třeba aby nemusela v neděli vařit, nebo aby se nedělní program přizpůsobil jejím přáním. Zkrátka alespoň jeden den v roce si maminku hýčkejte, jako by byla královnou.
Samozřejmě i tatínkové mají nárok na úctu svých dětí a manželek.
V dnešní době, kdy je krize otcovství, si ti opravdoví tátové,
starostliví a zodpovědní, zaslouží svůj speciální den - Den otců.
Tento den připadá vždy na třetí neděli v červnu.

Převzato od Alenky Pundyové

Vzpomínka na Lidice

27. února 2012 v 11:34 | Radoslava Červíková |  Ze života
V ltošním roce to bude sedmdesát let kdy byla tato obec vyhlazena ajejí muži popraveni a ženy a děti odvezeni do koncentračního tábora.
VV l
Budova: Lidice (německy Liditz) je obec se 435 obyvateli (2006) ve Středočeském kraji, 20 km severozápadně od Prahy, v těsné blízkosti Buštěhradu, poblíž Kladna. Za 2. světové války, dne 10. června1942, byla obec vyhlazena německými nacisty a po válce pak znovu obnovena ve vzdálenosti několika set metrů od původní vyhlazené obce. Na místě starých Lidic byl zřízenpamátník obětem masakru, v obci se nachází muzeum připomínající tuto tragédii.

Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1318. Po celá staletí byly Lidice obyčejnou nevelkou zemědělskou vsí v mělkém údolí Lidického potoka, příslušející k buštěhradskému panství. Nejvýznamnější památkou a dominantou obce byl barokní farní kostel sv. Martina. Významnější nárůst obce přišel až s rozvojem hornictví a hutnictví na Kladensku ve 2. polovině19. století. V roce 1942 čítala obec 104 domů s 503 obyvateli. V tom samém roce však byla obec srovnána se zemí - tato nacistická akce je nazývána Vyhlazení Lidic. Důvodem byla domněnka, že místní obyvatelé spolupracovali s atentátníky na Reinharda Heydricha. Jednalo se však jen o záminku, neboť nikdo z obyvatel neměl s atentátem nic společného.
V této obci žilo 503 obyvatel. Po druhé světové válce se vrátilo 143 žen a po usilovném pátrání i 17 dětí.[zdroj?]
Muzeum se nachází v sousedství východního kří
dla kolonády, cca 100
m od hlavní silnice Praha - Kladno. V jeho těsné blízkosti se rozprostírá pietní území a Růžový sad. (Lidická galerie se nachází v centru nových Lidic, vzdálená cca 500 m od muzea). Muzeum bylo postaveno v roce 1962 podle projektu arch. Františka Marka.
V roce 2005 započala rozsáhlá rekonstrukce a rozšíření celého objektu. O rok později u příležitosti pietní vzpomínky k 64. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty, bylo otevřeno zrekonstruované muzeum, s novou multimediální expozicí, která nese název "A NEVINNÍ BYLI VINNI...". Expozice seznamuje návštěvníky se životem a osudy obyvatel obce, její zničením a obnovou na pozadí klíčových dobových událostí.
Síň IN MEMORIAM
je prostor zřízený pod trerasou dvouramenného schodiště, využívaný k tématickým výstavám, např. o městech a vesnicích, které postihl obdobný osud jako Lidice.
zdroj: lidice-memorial.cz

Papučový ples

12. února 2012 v 15:47 | rcbabca |  Příběhy ze života přátel
U nás ve vsi se každoročně koná papučový ples. Naše rodinná rada - složená ze mě, ségry, rodičů a sedmdesátiletého, téměř hluchého dědy - rozhodla, že naše domácnost je už prosáklá nudou a měli bychom do ní pustit svěží kulturní vichr. Děda vytáhl oblek, který má připravený do rakve (jak vždycky říká), rodiče oprášili svatební oblečení, já jsem dostal otcův maturitní oblek a i přesto, že mi v něm byly vidět celé ponožky, jako bych čekal velkou vodu, vypadal jsem docela k světu. Jen ségru oblékl módní salón Shi Fu Chej, který v naší obci prodává levné oděvy čínského původu. Táhlo jí na třicet a rodiče se snažili ji provdat za každou cenu. Tak proč by do této vidiny investovali alespoň novým oblečením.
V podvečer konání této společenské události, ovzduší našeho bytu houstlo. Ženská část naší domácnosti se na poslední chvíli snažila vyčesat sobě na hlavách módní účesy, my muži, jsme na poslední chvíli vypucovali boty od bláta a každodenních nečistot, ale i přesto jsme v sedm hodin stáli v sálu místního kulturního domu připravení na kulturní zážitek. Sice mě po té očistě bot trochu čvachtaly ponožky, ale když jsem zahlédl tu spoustu nastrojených mladých děvčat, řekl jsem si, že ty přípravy stály za to a trochu vody v botách prostě přežiju. Usadili jsme se ke stolu a otec z nápojového lístku vybral to nejlevnější co tam bylo - Myslivce. V sále jakýsi mladý muž ohlásil průvodním slovem začátek plesu a přítomná kapela spustila první skladbu. Polka sice nebyla má nejsilnější stránka, ale jedna z dam se na mě celou dobu usmívala a tak jsem se odhodlal. Vykročil jsem tedy nesměle sálem přímo k ní. U jejího stolu jsem se mírně uklonil a požádal jí o tanec. O to větší byl můj údiv, když mi na mé zdvořilé vyzvání odpověděla: "Prosím tě, se nebudu zahazovat s takovým strašidlem. Se podívej jak vypadáš, elegáne." zkropila mě krutě. V tu chvíli jsem pochopil, že se nesmála na mě, ale mě. Otočil jsem se na podpatku a vrátil se k našemu stolu, kde jsem alespoň požádal o tanec sestru - šla....co jí vlastně jiného zbývalo. Při polce jsem u cca každého třetího taktu mírně omdléval, neb mě celou dobu strašně škrtila kravata - otec měl nejspíš za svých mladých let užší krk.
Večer utíkal jako spřežení splašených koní, děda poklidně klimbal na židli, jelikož hudba i přesto, že byla nesnesitelně hlučná, nedorazila do jeho uší a dokonce jsem si nakonec zatančil nejen já s jinými děvčaty, ale také pro sestru si přišel jakýsi mladý muž, kterému se jí nejspíš zželelo. Kolem desáté hodiny večerní sálem začaly procházet hostesky s lístky do tomboly. Otec - jinak velmi spořivý muž, šáhl hluboko do kapsy a vylovil hrdě, k údivu nás všech, stovku. Docela se zděsil, když mu do ruky přistál jeden malý papírek, na kterém bylo napsáno číslo. Nechápavě se podíval na hostesku, která mu na jeho pohled odpověděla: "Co byste čekal? Hraje se o super ceny." A ze svých úst vykouzlila ohromnou růžovou bublinu ze žvýkačky. Otec polkl suchou slinu s vidinou, že za stovku jsme mohli mít všichni jídlo na dva dny. "Ale co," odvětil, "na bále zase dlouho nebudeme, tak proč si nedopřát." Ale i přesto po celý zbytek večera seděl sklesle.
Blížila se půlnoc a s tím i losování tomboly. Muž ve společenském obleku vyšel na podium spolu s jednou hosteskou a začali losovat výhry. Otec v ruce pevně svíral lísteček s číslem, jako by vsadil veškerý náš majetek na jednoho koně na dostizích a pořád si mumlal: "Osmdesát tři, osmdesát tři, osmdesát tři." V sále již několikrát propukl veselý smích a radost majitele vylosovaného čísla, tombola se blížila ke svému konci. Nám už bylo jasné, že si za naši stovku nejspíš nic neodneseme. Nemožné se však stalo skutečností a konferenciér nakonec přeci jen ohlásil číslo osmdesát tři. Naše radost byla neskutečná, dokonce i dědečka vzbudila. S veselím jsme tedy přišli k podiu, abychom si převzali svou cenu a cestou nás napadaly jaké úžasné věci jsme mohli vyhrát. Otec, jako zástupce rodiny vyšel hrdě na podium, čekaje, že mu bude předán minimálně kuchyňský mixér nebo barevná televize. Konferenciér mu však předal darovací certifikát na živou kozu. Tak a to byl trest. Čekali jsme toho mnoho, ale co budeme dělat s kozou, když náš dvoupokojový byt obýváme my čtyři a ještě dědeček jsme opravdu netušili. I přesto, že jsme původně zamýšleli zůstat na plese ještě nějakou tu minutu, museli jsme rychle všichni na čerstvý vzduch. V duchu jsme si možná říkali, že koze utečeme, ale bohužel. U východu nás "odchytil" předseda nedalekého zemědělského družstva a s lišáckým úsměvem nám předal provaz, na jehož druhém konci byla přivázaná opravdová koza tak, jako se předávají majitelům nového vozu klíče. Otec se sice snažil upadnout do mdlob, aby se nad námi předseda slitoval, ale po těch třech panácích Myslivce se mu to prostě nepovedlo.
Cesta domů byla ve znamení boje s kozou, která se neustále příčila směru cesty a dělala si co chtěla. Neustále jsme ji tahali z půli cesty na chodník a prakticky nepřetržitě na nás blikala auta. Jeden řidič dokonce nelenil srolovat okýnko svého vozu a plivnout na nás, neb díky nám málem srazil protijedoucí vůz. No musíme si přiznat, nebyl to nejšťastnější večer....a bohužel, ještě stále nebyl u konce.
Domů jsme přišli zmordovaní, jak pražský krysařík při honu na mamuta. Dostat kozu do druhého patra byl opravdu nadlidský výkon. A to ještě nechci vidět tu "radost" až paní Nováčková zjistí, že její bujná květena, na kterou byla tak pyšná a obhospodařovala ji na mezipatře, je totálně v trapu. Jen co koza vstoupila do našeho skromného příbytku, udělala první své kroky po čistě vysátém koberci, nadzvedla ocas a z odvrácené tváře se začaly sypat malé černé kuličky. Matka spráskla ruce, zalamentovala a snažila se přijít na nejjednodušší způsob sebevraždy, zatímco my se ségrou jsme rychle stahovali koberec, aby nám nebyl ještě dalšími podobnými způsoby znečištěn. Kozu jsme nejprve "oplotili" krabicí od televize, ale jen co jsme ji do ní dali, začala mečet tak silně, že i dědeček stál v pozoru a do toho všeho se ještě v té krabici promenádovala po celé chodbě a nakonec jí kus uškubla a snědla. Kozu jsme tedy na noc zavřeli do koupelny. Poprvé v životě, o půl třetí v noci zasedla rodinná rada, abychom zosnovali válečný plán jak kozu dostat z bytu. Po hodinovém jednání, kdy nikoho nic rozumného nenapadlo se probudil dědeček a vzpomněl si na jakéhosi kamaráda z vojny, který, jestli žije, by snad mohl mít v chlívku kousek volného místa pro jedno ďáblovo stvoření navíc, a tak jsme se rozhodli ho hned následující den zkontaktovat a kozu mu darovat.
Když jsme šli konečně spát, z koupelny bylo sice slyšet šustění, ťukání a mečení, ale byli jsme všichni tak unavení, že nám takové zvuky ani nevadily. O půl šesté, se však koza rozhodla, že prostor naší koupelny je ji příliš malý a snažila se protrkat do záchodu - možná cítila vodu. Rány se nesly bytem tak hlasitě, že bylo okamžitě po spánku. Otec, jako nejsilnější a nejchrabřejší člen naší pětičlenné rodiny, šel koze otevřít. Následovalo však další nemilé překvapení. Koza za těch pár hodin stihla celou koupelnu uvést do neskutečného stavu, sežvýkla nám koupelnový závěs, prokopla plechovou vanu, na obličeji měla pečlivě udělaný make-up a měla zapudrované nohy. Všechno, co ji stálo v cestě, prostě a jednoduše zničila nebo sežrala. Otce napadlo, že po tom všem snad nebudeme muset dědova kamaráda ani shánět, neb koza do večera musí být nohama nahoru. Omyl. Koza v plné síle (musím někdy pohledat ve chytrých knihách jak dlouho vůbec kozy spí) prošla kuchyní, při čemž smlaskla květiny, o které maminka s láskou pečuje, potrousila další koberec v obýváku a sežrala dědečkovi noviny, kterými měl při odpočinku zakrytou hlavu. Děda se k smrti vyděsil, neb byl ve velkém ohrožení, že přijde i o nos a jak tam ta koza stála před ním, tak jí nakopl. V tu chvíli u dveří někdo zazvonil - hned nám bylo jasné, že to budou nespokojení nájemníci ostatních bytů, které koza svou přítomností rušila od poklidného spánku a otec se ještě znovu zmužil a šel otevřít dveře. Po tom dědečkově kopnutí se koza natolik rozčertila, že začala pobíhat jako splašená, proletěla hlavními dveřmi bytu jak kulový blesk, ve dveřích trkla souseda Juřinku mezi nohy až se bolestí skolil k zemi a uháněla si to do dalšího patra. Sousedé najednou nic nenamítali a báli se o holý život. Otec je tedy schoval do našeho bytu a jen přes kukátko ve dveřích celé osazenstvo sledovalo, jak nasupená koza lítá z patra do patra. Panu Juřinkovi jsme zaledovali bolavé místo a dali mu napít slivovice, aby ho opustil vysoký hlas a místo rozčilování a nadávání se sousedé slitovali a uspořádána byla další válečná porada - tentokrát sousedská. Kozu je prostě nutnost dostat z domu stůj co stůj, než napáchá další škody (to, že je už určitě páchala, bylo všem jasné).
Pan Vaňousek, léta známý jako závodní boxer, byl ochoten zapojit se v plné síle do boje proti koze. Matka strhla prostěradlo ze své manželské postele a podala je panu Vaňouskovi. Všichni se potom sešli u vchodových dveří, aby našemu hrdinovi drželi palce a alespoň ho podpořili psychicky. Teď...konečně bylo slyšet dupání kopýtek ze schodů, tatínek popřál hodně sil a na hrdinu plivl pro štěstí. V pravém okamžiku otevřel dveře, pan Vaňousek skočil po koze a odchytil ji do prostěradla. Potom se na neovladatelný bílý balíček vrhli ostatní a po několikaminutovém snažení se všem povedlo kozu svázat. Koza bezradně ležela na zemi a hrdina byl oslavován. Paní Nováčková se o oběť domácího násilí přihlásila a zavolala svému bratrovi, který má menší statek nedaleko naší vsi, aby si pro ni přijel. Pak už nás čekalo jen všem poděkovat a zaplatit škody, které koza napáchala svým běsněním. Stálo nás to necelou pětistovku za jedny sežvýknuté boty, dvě rohožky u dveří a nástěnku u vchodu do domu.
Konečně jsme si mohli odpočinout a podělit se v kruhu rodinném o zážitky z plesu.
Ne, opravdu se ho již nikdy víc nezúčastníme, protože ze strany kozy to byl neskutečný psychický teror. Kolem desáté hodiny dopolední jsme všichni zničení zapluli do postelí a do tří odpoledne spali jak zabití. Po takovémto otřesném zážitku jsme oddech opravdu potřebovali.
Mohu-li vám sám za sebe radit, pokud se už musíte zúčastnit takovéto kulturní události, nekupujte si alespoň lístky do tomboly, ono to nestojí za ty nervy.



Jarmarky z aI.republiky

12. února 2012 v 13:44 | Převzato s deníku mého děda, |  Vzpomínání
V letě před několika lety jsem uklízela na půdě, kde bydlel můj dědeček a babička, protože jsme se rozhodli, že domeček na Šumavě prodáme. Našla jsem tam spoustu zajímavosti a mezi jiným i několik zašlých sešitu, psaných ručně. Byli to poznámky mého dědečka, který si psal různé postřehy.příběhy a povídky. Jednu z nich vám předkládám.
Kapsáři
Bývaly u nás slavné výroční trhy neboli "jarmarky", jak jim lidé říkali. Sjeli se všelijací obchodníci z daleka široka a sešli se lidé z celého okolí, aby nakoupili vše možné, potřebné i nepotřebné, aby se sešli se známými, pobesedovali a trochu si v hostincích i zahýřili.

Ale kromě těchto dvou kategorií lidí vyhledávala jarmark ještě jedna kategorie, a to všelijací šejdíři, příživníci, zlodějíčkové a podvodníci, skořápkáři a karbaníci, a mezi těmi elita tohoto cechu - kapesní zloději neboli kapsáři, jak se jim dost nesprávně říkalo, neboť jejich hlavní činností bylo nejen prohmatávat kapsy kupujících a odlehčovat jim od jejich obsahu, ale velkou a snad hlavní pozornost věnovali nákupním taškám a kabelkám hospodyněk. Tam často měli kořist nejsnadnější a někdy se jim peněženka jen tak v tašce položená přímo sama nabízela. Tito kapsáři pracovali ponejvíce ve skupinkách, muži i ženy sami vytvářeli tlačenice, a v těch už s profesionální zručností dovedli prohmatat a odcizit kdeco. Způsobů, jak to prováděli, bylo mnoho, ale to ponechme stranou a zaznamenejme jen pohromu, která jednu takovou skupinu potkala.

Bylo to v roce 1936 nebo 1937, když do našeho města přijela vícečlenná skupina kapsářů, vedená kapsářkou mezinárodního kalibru. Tenkrát se nám podařilo zadržet jednu jejich příslušnici, která buďto že byla v tomto oboru začátečnice, nebo že měla na svou bandu vztek, tak nejenže prozradila, kolik jich ve skupině je, ale byla ochotna přímo na jarmarku označit další členy. Byla to vítaná příležitost, jak skupinu zne-škodnit, a proto bylo smluveno, jakým způsobem označení provede. Byla propuštěna a v tlačenici nenápadně sledována, a tak se podařilo zajistit další čtyři kapsáře a mezi nimi již jejich zmíněnou "vedoucí".

O zatčení naší konfidentky ostatní nic nevěděli a domnívali se, když chodila volně po trhu, že nebyla odhalena. Ale když byla zatčena jejich vedoucí, nastala mezi zbytkem bandy panika a všichni z jarmarku zmizeli. Měli smluveno, že v případě nějakého nepředvídaného nezdaru odejdou na jarmark do dalšího města, kde budou ve své činnosti pokračovat. Ale smůla se jim už ten den lepila na paty, protože za pomoci naší konfidentky byla řada členů tlupy pozatýkána a zneškodněna. A v jednom ženském ilustrovaném časopise se později objevila na titulní straně celostránková fotografie naší mezinárodní kapsářky s nadpisem "Pozor na ni!", s uvedením jejích osobních dat a její speciální profese.


Zemřel člověk

10. ledna 2012 v 11:37 | převzato |  Ze života



Vraj niekto v Čechách zomrel...
V nedeľu som počul rozhovor dvoch mladých ľudí, ktorí sa len tak voľne rozprávali o politike, kultúre či ekonomike.
Len tak apropo medzi rečou spomenuli, že v Čechách zomrel akýsi politik. Nevedeli si ani spomenúť na meno. Iba skonštatovali, že veľa pil, fajčil a viedol nemravný život. Niekto by možno mladíkom oponoval a kritizoval ich za neznalosť histórie a politiky. Ja im samozrejme tento nedostatok odpúšťam, pretože aj ja som presvedčený, že v nedeľu zomrel v Čechách politik, ktorého meno je spojené so slzami a bolesťou nášho národa.
Zomrel človek, ktorý počas svojho života nepriniesol nič pozitívne nielen pre slovenský národ, ale ani pre český národ, ktorého bol príslušníkom. Verím, že história objektívne posúdi činy tohto politika a tzv. dramatika, ktorý nedal nič dobrého žiadnemu z našich národov.
Dúfam, že jeho meno zapadne prachom a o niekoľko rokov si nikto nespomenie na tohto priemerného človeka z prostredia kaviarenských bohémov a tzv. disidentov. Tento človek nevynikal takmer ničím.
Podpriemerný dramatik, epigón Becketta a Orwella, ktorý nevytvoril nič originálne. Snažil sa písať absurdnú drámu, ale jej zakladateľovi Beckettovi nesiahal ani po členky. Otázkou je, či to vlastne absurdná dráma bola. Chcel sa priblížiť k Orwellovi, ale ani to sa mu nedarilo. Chýbal mu Orwellov zmysel pre alegóriu a hĺbku myšlienky. Postavy v jeho hrách nič podstatné netlmočia. Sú to skrachovanci ako on. Havlov slovník sa približuje slovníku ľudí z ulice. Takmer vôbec nevyužíva
metaforu, ani iné trópy a figúry. Dalo by sa diskutovať o tom, či to vôbec umenie je.
Záhradná slávnosť alebo Audiencia sú podpriemerné hry, ktoré by inak zapadli prachom, pokiaľ by ich nevytvoril miláčik amerického imperializmu, pseudoumelec z Hlasu Ameriky.
Pán"dramatik" by asi menej škody urobil, keby sa venoval radšej svojej úbohej literárnej pseudotvorbe a neťahal sa do politiky. Pre Slovákov i Čechov boli roky jeho vlády priam kliatbou. Najprv nás šokoval krátkymi nohavicami pri svojej inaugurácii, čím chcel pre zasvätených dať najavo, komu patrí.
Ďalší šok prišiel po udelení diletantskej amnestie, keď vypustil z väzníc tie najväčšie beštie, ktoré hneď začali vraždiť a kradnúť. A potom akoby sa otvorila Pandorina skrinka.
Objavila sa nezamestnanosť, čo bol pre obyvateľov šok. Nasledovala divoká malá a veľká privatizácia, na ktorej sa nabalili zlodeji a špekulanti. Rozpadli sa dovtedy fungujúce poľnohospodárske družstvá a doteraz vidíme na dedinách chátrajúce ruiny bývalých poľnohospodárskych budov a množstvo neobrobenej pôdy. Zrušil zbrojársku výrobu a pripravil o prácu tisíce ľudí. V duchu falošného pacifizmu a tzv. humanizmu vyprázdnil naše odbytiská pre firmy z USA a Nemecka. Nastal obrovský cenový šok. Ceny rástli atmosfericky a on to obhajoval bludmi o uťahovaní opaskov. Uťahujeme si ich doteraz!
Rozpadla sa aj duchovná nadstavba spoločnosti. Degradovalo sa postavenie učiteľa. Zavádzali sa poplatky v zdravotníctve a zdravotnícka pomoc sa stala pre mnohých drahou až nedostupnou. Boli zrušené robotnícke preukážky, ktoré motivovali pracujúcich dochádzať za prácou. Začali sa rušiť vlakové a autobusové spoje, ba dokonca premávka na celých tratiach. Vysoko rástli aj ceny kníh, novín a časopisov. Načo má národ čítať? Nevzdelaný ľud sa lepšie ovláda.
Naopak, lenivci, ktorým sa nechcelo pracovať, dostali sociálne dávky.
Začala sa kampaň proti všetkému ruskému a slovanskému. Havel priam až do konca života nenávidel všetko ruské a slovanské. Umožnil prienik amerických filmov do našej kinematografie ve ktorej začal vládnuť kult násilia a sexu.
Dal voľnú ruku maďarským iredentistom a splnil všetky ich požiadavky. Bol osobným priateľom Miklósa Duraya.
Na juhu Slovenska sa začali premenovávať slovenské názvy miest a obcí na maďarské. Nevhodný volebný systém umožnil Maďarom na Slovensku ovládnuť samosprávu v národnostne zmiešaných oblastiach. Začal sa útlak Slovákov na území ich vlastného štátu. Podporoval agresiu USA a NATO proti slovanským bratom v Juhoslávii.
Dúfam, že peklo otvorilo svoje brány pre tohto nehodného človeka. Ani nechcem spomenúť jeho meno, lebo to nepovažujem za dôležité. Nech narieka za ním jeho manželka, ktorú poznáme ako ľahkú ženu Vlastičku z dedinskej krčmy z filmu Dedičství...
Priniesol viac sĺz a utrpenia pre náš národ. Preto nemá opodstatnenie, aby sme držali za týmto človekom štátny smútok.

*Milan Lasica, herec*****

Kam dál